John Grisham

BRATRSTVO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Dvorní šašek si na pravidelné týdenní přelíčení vzal obvyklý háv, tedy důkladně obnošené a notně vyšisované kaštanově hnědé pyžamo a k němu naboso, bez ponožek, levandulově modročervené froté přezůvky do sprch. Nebyl jediným chovancem, který se přes den producíroval v pyžamu, ale jedině on si k tomu odvažoval brát levandulové pantofle. Jmenoval se T. Karl a kdysi mu patřilo pár bank v Bostonu.

Pyžamo a přezůvky nebyly zdaleka tak otravné jako paruka. Měla vprostřed pěšinku a od ní padaly zvlněné vrstvy dolů, přes uši, potom se pevné kudrlinky rozbíhaly do tří směrů a ztěžka mu spočívaly na ramenou. Paruka byla světlounce šedá, skoro bílá, a vyrobili ji podle o celá staletí starších příčesků anglických soudců. Jeden jeho přítel zvenčí na ni narazil na Manhattanu, v Greenwich Village, ve vetešnictví s oděvy.

T. Karl ji nosil k soudu se značnou hrdostí, a ať už byla jakkoli nezvyklá, časem se stala neodmyslitelnou součástí představení. A ostatní vězni se drželi od T. Karla stejně stranou, paruka neparuka.

Teď se ve vězeňské kantýně za rozvrzaným skládacím stolkem postavil, poklepal umělohmotnou paličkou, kterou používal místo soudcovského kladívka, odkašlal si, aby mu nepřeskakoval hlas, a velice důstojně oznámil: "Slyšte, slyšte, slyšte! Zahajuji zasedání Nejnižšího federálního soudu státu Severní Florida. Prosím, povstaňte."

Nikdo se ani nehnul - nebo přinejmenším nikdo nevypadal, že by se mu chtělo vstávat. Třicet vězňů se rozvalovalo v nejrůznějších uvolněných pozicích na umělohmotných židličkách, někteří se dívali na dvorního šaška, jiní si povídali, jako by ani nebyl.

"Nechť se všichniž, kdo si ždají práva, přiblíží a vyserou si voko," pokračoval T. Karl.

Smích veškerý žádný. Legrace to byla snad před měsíci, kdy to na ně T. Karl zkusil poprvé. Teď už z toho byla jen další součást představení. Opatrně se posadil, dal si záležet, aby všichni měli možnost důkladně si prohlédnout, jak mu na ramenou nadskakují řady kudrlin, a pak otevřel silný sešit vázaný v červené kůži, který soudnímu dvoru sloužil jako oficiální kniha záznamů. Bral svou práci nesmírně vážně.

Z kuchyně vešli do místnosti tři muži. Dva z nich měli na nohou boty. Jeden křoupal slanou sušenku. Ten neobutý měl také holé nohy až ke kolenům, takže mu pod talárem byla vidět hubená lýtka. Nohy měl hladké a neochlupené a hodně osmahlé sluncem. Na levém lýtku se mu roztahovalo tetování. Pocházel z Kalifornie.

Všichni tři měli na sobě staré komže ze stejného sboru, zářivě zelené a se zlatým lemováním. Pocházely z téhož obchodu jako Karlova paruka; dostal je jako vánoční dárek. Právě proto si udržel místo oficiálního soudního zřízence.

Když se soudci v plné parádě a s povlávajícími róbami loudali po dlaždičkové podlaze, ozvalo se z obecenstva sem tam nějaké to zasyčení nebo uštěpačná poznámka. Usadili se za delším skládacím stolem, blízko T. Karla, ale ne příliš blízko, a zadívali se do tváří lidí, kteří přišli na každotýdenní jednání. V prostředku seděl ten menší a tělnatý. Jmenoval se Joe Roy Spicer a z nedostatku lepších řešení byl hlavním soudcem tribunálu. V předchozím životě býval Spicer smírčím soudcem ve státě Mississippi, byl dle práva zvolen obyvateli svého maličkého okresu, ale pak ho federálové chytili, jak zatajuje část výtěžku loterie řízené zednářskou organizaci, a poslali ho za katr.

"Posaďte se, prosím," řekl. V místnosti nebylo ani živáčka, který by stál.

Soudci si urovnali skládací židličky a natřásli taláry, až příslušně splývaly na zem. Zástupce správce věznice postával stranou a vězňové si jej vůbec nevšímali. Vedle něj byl strážný v uniformě.

Bratrstvo se se svolením vedení věznice scházelo jednou týdně. Naslouchali stížnostem, urovnávali spory, usmiřovali rozkohoutěné spoluvězně, zkrátka většinou se projevovali mezi obyvatelstvem káznice jako stabilizující prvek.

Spicer se podíval na jednací pořádek, rukou psaný list papíru, který přichystal T. Karl. "Přelíčení začíná," prohlásil.

Po jeho pravé ruce seděl Kaliforňan, ctihodný pan Finn Yarber, věk šedesát let, uvězněný za daňový únik; za mřížemi byl už dva roky a ještě pět mu zbývalo odkroutit. Byla to vendetta, říkával komukoli, kdo měl chuť mu naslouchat. Bylo to tažení republikánského guvernéra, kterému se podařilo zbláznit voliče a přimět je ke kampani za odvolání hlavního soudce Yarbera z Nejvyššího soudu státu Kalifornie. Jeho odpůrci se sjednotili především proto, že se stavěl proti nejvyššímu trestu a víc než velkomyslně stále oddaloval provedení všech poprav. Lidé chtějí krev, Yarber jim ji upíral, republikáni rozpoutali povyk a odvolací řízení proběhlo jako po másle. Vyrazili ho na ulici, on se chvilku všelijak potloukal, pak se objevili lidi z berňáku a začali se vyptávat. Vzdělání získal na Stanfordu, obžalován byl v Sacramentu, odsouzen v San Francisku; a teď seděl ve federální věznici na Floridě.

Finn byl za katrem už dva roky, ale ještě stále nepřekousl tu hořkost. Pořád věřil ve svou nevinu, pořád snil o tom, jak zvítězí nad nepřáteli. Sny ale bledly. Trávil hodně času o samotě na běžecké dráze, opékal se na sluníčku a blouznil o jiném životě.

"První kauza - Schneiter versus Magruder," ohlásil Spicer, jako by právě zahajoval významné protimonopolní řízení.

"Schneiter tu není," řekl Beech.

"A kde je?"

"Na ošetřovně. Zase žlučové kameny. Zrovna jsem odtamtud přišel."

Hatlee Beech byl třetím členem tribunálu. Sám trávil většinu času na ošetřovně kvůli hemeroidům, bolestem hlavy nebo zduřelým žlázám. Beechovi bylo šestapadesát a byl ze všech tří nejmladší; měl před sebou ale ještě devět let a byl pevně přesvědčen, že ve vězení zemře. Býval federálním soudcem ve východním Texasu, projevoval se jako skalní konzervativec, uměl nazpaměť spoustu pasáží z Písma a s oblibou je při procesech citoval. Měl politické ambice, příjemnou rodinu a dost peněz z naftařské firmy patřící příbuzenstvu jeho manželky. A také měl potíže s pitím, ale o tom až do chvíle, kdy v YelIowstonu srazil dva cyklisty, nikdo nevěděl. Oba kolaři zemřeli. A auto, ve kterém Beech seděl, patřilo jisté slečně, se kterou nebyl sezdán. Našli ji, jak sedí nahá na předním sedadle a je příliš opilá, než aby se dokázala zvednout.

Poslali ho za katr na dvanáct let.

Joe Roy Spicer, Finn Yarber, Hatlee Beech. Nejnižší soud státu Severní Florida. V Trumbleské věznici, federálním vězení s minimální ostrahou, bez strážních věží a bez ostnatého drátu, je ale znali spíše jako Bratrstvo. Pokud už nutně budete muset jít sedět, porušte nějaký federální zákon a dostaňte se do vězení, jako je Trumble.

"Odsoudíme ho v nepřítomnosti?" zeptal se Spicer Beeche.

"Ne, odročíme to na příští týden."

"Tak jo. Mám dojem, že nám nikam neuteče."

"Vznáším proti odročení námitku," ozval se z davu nakvašeně Magruder.

"Smůla," řekl Spicer. "Odročeno na příští týden."

Magruder vyskočil. "Už to odročujete potřetí. Já jsem navrhovatel. Já ho žaloval. A on si pokaždý, když je zasedání, uteče na ošetřovnu."

"A o co se to hádáte?" zeptal se Spicer.

"O sedmnáct dolarů a dva časopisy," vysvětlil soudu úslužně T. Karl.

"Takže o tolik, jo?" zavrčel Spicer. V Trumble se o sedmnáct dolarů rozhodně stálo za to soudit.

Finn Yarber se už teď nudil. Jednou rukou si uhlazoval chundelaté šedivé vousy, druhou bubnoval dlouhými nehty na desku stolu. Pak hlučně pleskl nohama o zem a zahájil menší, leč účinné cvičeníčko, podupával si, až se ozýval nervy drásající zvuk. V předchozím životě, když ještě měl tituly - když byl hlavním soudcem Nejvyššího soudu státu Kalifornie -, si často na přelíčení, jimž předsedal, brával kožené střevíce bez ponožek, aby si během dlouhých debat mohl nohy trochu procvičit. "Odložte to," prohlásil.

"Oddalovaná spravedlnost je odpíraná spravedlnost," řekl Magruder slavnostním tónem.

"To je mi neotřelé," odsekl Beech. "No dobře, ještě týden a pak budeme Schneitera soudit v nepřítomnosti."

"Budiž tak," řekl Spicer velice rozhodně.

Magruder si otráveně sedl. Stížnost k Nejnižšímu soudu podal tak, že odevzdal T. Karlovi jednostránkové shrnutí svých obvinění vůči Schneiterovi. Jen jednostránkové. Bratrstvo nesnášelo papírování. Jedna stránka - a dostanete termín u soudu. Schneiter odpověděl šesti stranami urážek, které T. Karl pevnou rukou vyškrtal.

Pravidla byla velice prostá. Krátká obvinění. Žádné předkládání důkazů. Rychlý výkon práva. Okamžitá rozhodnutí - a pokud se obě strany svěřily jurisdikci soudu, byla pro ně všechna jeho rozhodnutí závazná. Žádná odvolání; ostatně nebylo kam a ke komu. A po svědcích se nechtělo, aby přísahali, že budou mluvit pravdu. S naprostou jistotou se naopak očekávalo, že budou lhát. Koneckonců jsme ve vězení.

"Co je tam dál?" zeptal se Spicer.

T. Karl chvilku váhal. "Případ Vykuk," řekl konečně.

Najednou všechno na okamžik ztichlo a potom se umělohmotné kantýnské židle rachtavě vydaly kupředu jako hlučné útočící vojsko. Spoluvězni se pošupovali a sunuli, dokud T. Karl neoznámil: "To je už dost blízko!" Byli ani ne šest metrů od soudní stolice.

"Musíme udržovat dekorum!" vyzval je.

Vykukův případ ve věznici Trumble hnisal jako vřed už celé měsíce. Vykuk byl mladý grázlík z Wall Streetu, který napálil pár bohatých klientů. Z jeho účetnictví záhadně zmizely čtyři miliony dolarů a kolovaly zvěsti, že si je Vykuk schoval v zahraničí a spravuje je z vězení. Zbývalo mu ještě šest let, takže až jej osvobodí, bude mu skoro čtyřicet. Všeobecně se předpokládalo, že si trest kroutí pěkně v klídku a že jednoho krásného dne vyjde ven svobodný a stále mlád a v soukromém letadle se odebere na pláž, kde ho čekají jeho penízky.

A uvnitř vězení se legenda ještě víc nafoukla, zčásti proto, že Vykuk se s nikým nestýkal a den co den dlouhé hodiny studoval finanční a statistické přehledy a čítal si v neprůstřelných ekonomických publikacích. Dokonce i strážní se mu vlichocovali, aby jim dal burzovní tipy.

Jeden bývalý právník, kterému tu říkali Žulík, se k Vykukovi nějak dostal a nějak jej přiměl, aby se aspoň malinko podělil o své rady s investičním klubem, který se scházel jednou týdně ve vězeňské kapli. A teď Žulík v zastoupení klubu žaloval Vykuka za podvod.

Žulík se usadil na svědecké židli a dal se do vyprávění. Obvyklé procesní a důkazní postupy byly u tohoto soudu zavrženy, aby se mohlo k pravdě dospět rychle a bez ohledu na to, jakou podobu bude mít.

"Tak já jsem zašel za Vykukem a ptám se ho, co si myslí o ValueNow, nové internetové firmě, o které jsem četl ve Forbesu," začal vysvětlovat Žulík. "Její akcie měly právě jít na volný trh a mně se líbil ten nápad, co na něm ta firma byla založená. Vykuk řekl, že mi to zjistí. A pořád nic. Tak jdu za ním zase a říkám: ,Hele, Vykuku, co je s tím ValueNow?' A on že si myslí, že je to solidní firma a že její akcie poletěj nahoru jako raketa."

"To jsem neřekl," skočil mu honem do řeči Vykuk. Seděl na protější straně místnosti, byl sám a ruce měl složené na opěradle židle před sebou.

"To jsi teda řekl."

"Neřekl."

"No a já zašel do klubu a povídám jim, že Vykuk si o tom obchodu myslí jenom to nejlepší, takže jsme se rozhodli koupit nějaké akcie ValueNow. Ale obyčejní lidičky už nakupovat nemohli, protože mezitím nabídku uzavřeli. Tak jsem šel zas za Vykukem a povídám: ,Hele, Vykuku, myslíš, že bys mohl u svejch kámošů na Wall Streetu zatahat za provázky a sehnat nám pár akcií ValueNow?' A Vykuk na to, že myslí, že to zvládne."

"To je lež," kontroval Vykuk.

"Ticho," napomenul jej soudce Spicer. "Budete mít možnost se hájit."

"On lže," nedal se Vykuk, jako by tu bylo nějaké pravidlo, že lhát se nesmí.

Člověk nikdy nevěděl, jestli Vykuk má nějaké peníze, aspoň ne tady vevnitř. Jeho cela dva a půl metru na čtyři byla až na štosy brožur o finančnictví holá. Žádné stereo, větrák, knížky, cigarety, nic z toho obvyklého majetečku, který si pořídili téměř všichni ostatní. To legendu jen přiživovalo. Považovali ho za lakomce, za podivína, který dvakrát obrátí každý halíř, než ho pustí, a který má všechno určitě nahrabáno za hranicemi.

"No prostě jsme se rozhodli," pokračoval Žulík, "že to risknem a pořídíme si slušnej podíl ve ValueNow. Naše strategie byla likvidovat zásoby cenných papírů a konsolidovat."

"Konsolidovat?" podivil se soudce Beech. Žulík mluvil, jako kdyby byl správcem portfolia a nakládal s miliardami.

"Jasně, konsolidovat. Sloučit podíly. Povypůjčovali jsme si od přátel a příbuzných, co se dalo, a sehnali jsme skoro tisíc babek."

"Tisíc babek?" ozval se soudce Spicer jako ozvěna. Na operaci řízenou z vězení to není špatné. "A co se dělo dál?"

"Řekl jsem támhle Vykukovi, že jsme připravení do toho jít. A jestli nám ty akcie může sehnat. To bylo v úterý. Akcie se upisovaly v pátek. Vykuk povídá, že to není problém. Že má kámoše u firmy Goldman Sux nebo tak někde a ten že nám to zařídí."

"To je lež," štěkl přes celou místnost Vykuk.

"Ve středu jsem viděl Vykuka ve východním dvoře a ptám se ho, co je s akciemi. A on že to jde dobře."

"To je lež."

"Mám svědka."

"Koho?" zeptal se soudce Spicer.

"Picassa."

Picasso seděl vedle Žulíka stejně jako šest dalších členů investičního klubu. Teď poněkud neochotně mávl rukou.

"Je to pravda?" optal se jej Spicer.

"Nojo," kývl Picasso. "Žulík se ho ptal na ty akcie. A Vykuk že je přej sežene. Že to de dobře."

Picasso svědčil při spoustě případů a býval nachytán při lži častěji než většina ostatních.

"Pokračuj," vybídl Spicer Žulíka.

"No a ve čtvrtek jsem nemohl Vykuka nikde najít. Schovával se přede mnou."

"Není pravda."

"V pátek začaly být akcie volně obchodovatelné. Nabízeli je po dvaceti za akcii a za tu cenu bysme je bývali mohli koupit, kdyby támhle pan finančník udělal, co slíbil. Při začátku obchodování byly na šedesáti, většinu dne vydržely na osmdesáti a uzavřely na sedmdesáti. My jsme měli v plánu je prodat co nejdřív. Mohli jsme nakoupit padesát akcií po dvaceti a prodat je po osmdesáti a vytlouct z toho čistý zisk tři tisíce dolarů."

V Trumble málokdy docházelo k násilnostem. Kvůli třem tisícům dolarů by člověka nezabili, ale pár kostí by mu zlámat mohli. Vykuk měl zatím štěstí. Nikde si na něj nepolíčili.

"A vy si myslíte, že vám Vykuk ten ušlý zisk dluží?" zeptal se někdejší hlavní soudce Finn Yarber a popotahoval se za obočí.

"No jasně že jo, sakra. A jestli ta věc kvůli něčemu smrdí ještě víc, tak kvůli tomu, že Vykuk si akcie ValueNow koupil sám."

"To je svinská lež," řekl Vykuk.

"Pěkně zdvořile, prosím," napomenul jej soudce Beech. Když jste chtěli u Bratrstva prohrát při, stačilo podráždit Beeche vulgárním slovníkem.

Řeči o tom, že Vykuk si akcie koupil sám, začali šířit Žulík a jeho parta. Dokázat se to nedalo, ale povídačka byla tak neodolatelná, že ji opakovala většina vězňů, takže teď z ní byla berná mince. Pěkně to jedno ke druhému sedělo.

"To je všechno?" zeptal se Spicer Žulíka.

Žulík měl ještě pár věcí, u kterých by se moc rád zdržel, ale Bratrstvo mívalo s upovídanými stranami pramálo trpělivosti. A s bývalými právníky, kteří by si chtěli připomenout někdejší slávu, s těmi obzvlášť. V Trumble jich bylo nejméně pět a vypadalo to, že u soudu jsou v jednom kuse.

"Asi ano," kývl Žulík.

"Co k tomu chcete říct?" zeptal se Spicer Vykuka.

Vykuk vstal a popošel o pár kroků k jejich stolu. Sjel pohledem své žalobce, Žulíka a jeho partu zoufalců. Pak oslovil soud. "Jaké je tady důkazní břemeno?"

Soudce Spicer okamžitě sklopil oči a čekal, kdo mu pomůže. Jako smírčí soudce neměl žádné právnické vzdělání. Nedostudoval střední školu a pak pracoval dvacet let v otcově venkovském obchodě. Proto dostal tolik hlasů. Spicer pracoval spíš se selským rozumem - a ten byl často se zákony na štíru. Jakýmikoli odbornějšími právnickými dotazy se budou muset zabývat jeho dva kolegové.

"Takové, jaké určíme," odpověděl soudce Beech, kterému se v debatě s burzovním spekulantem o procesních pravidlech soudu zalíbilo.

"Jasný a přesvědčivý důkaz?" vyptával se Vykuk.

"Mohlo by být, ale ne v tomto případě."

"Nade vší rozumnou pochybnost?"

"Nejspíš ne."

"Rozhodnost důkazu?"

"Už se přibližujete."

"Jestli je to tak, oni žádné důkazy nemají," zamáchal Vykuk rukama jako mizerný herec v mizerné televizní inscenaci.

"Co kdybyste nám radši vyložil, jak to bylo podle vás?" nadhodil Beech.

"Velmi rád. ValueNow je typická internetová firma, samý švindl a spousta červených čísel v účetnictví. Jistě, Žulík s tím za mnou přišel, ale než jsem se někomu mohl dovolat, nabídku uzavřeli. Volal jsem jednomu příteli a ten mi řekl, že k akciím se nedá vůbec dostat. Vyšoupli z toho dokonce i velké hráče."

"No ne, to se dá?" chtěl vědět soudce Yarber.

V místnosti zavládlo ticho. Vykuk mluvil o penězích, a tak všichni naslouchali.

"Při PEA se to děje každou chvíli. To je primární emise akcií."

"My víme, co to je PEA," ohradil se Beech.

Spicer to tedy rozhodně nevěděl. Doma na mississippském venkově se s takovými věcmi často nesetkával.

Vykuk se maličko uvolnil. Na chvíli je oslní, vyhraje tuhle otravnou při, pak si zase zaleze do své jeskyně a vykašle se na ně.

"Primární emisi akcií ValueNow měla na starosti Bakin-Kline, společnost působící v investičním bankovnictví, malá firma ze San Franciska. V nabídce bylo pět milionů akcií. Bakin-Kline v zásadě předprodala akcie vybraným zákazníkům a přátelům, takže ani ty největší investiční firmy si na ně nesáhly. To se děje pořád."

Soudci i vězni - ba dokonce i dvorní šašek - hltali každé jeho slovo.

"Je naprostá pitomost myslet si," pokračoval, "že nějakému kašparovi vyškrtnutému ze seznamů advokátní komory, co sedí ve vězení a čte si staré číslo Forbesu, by se podařilo nakoupit za tisíc dolarů akcií ValueNow."

A v té chvíli to všem opravdu jako veliká pitomost připadalo. Žulík soptil a členové jeho klubu ho začali tiše proklínat.

"Koupil jste si nějaké sám?" zeptal se Beech.

"Samozřejmě že ne. Ani bych se k nim nedostal. A kromě toho, většina firem na špičkové technologie a onlinových společností stojí na podivných penězích. Držím se od nich co nejdál."

"A jakým dáváte přednost?" zeptal se rychle Beech, kterého přemohla zvědavost.

"Hodnotě. Běžcům na dlouhé tratě. Nikam nespěchám. Podívejte, tenhle případ, to je laciný strašák, kterého si vymyslelo pár lidí zaměřených jen na snadný zisk." Mávl rukou k Žulíkovi, který jako by se na židli scvrkával. Vykuk mluvil naprosto věrohodně a profesionálně.

Žulík postavil obžalobu na drbech, spekulacích a na spolupráci notorického lháře Picassa.

"Máte nějaké svědky?" dožadoval se Spicer.

"Žádné nepotřebuju," odpověděl Vykuk a posadil se.

Všichni tři soudci cosi nadrápali na kousek papíru. Rokování bývala rychlá, rozhodnutí blesková. Yarber a Beech přisunuli svoje papírky Spicerovi. "Soud se dvěma hlasy proti jednomu vyslovuje ve prospěch obžalovaného. Projednávání případu se zamítá. Kdo je další?"

Hlasování bylo ve skutečnosti jednomyslné, ale každé rozhodnutí oficiálně dopadlo dvě ku jedné. Každému z nich to dopřávalo pro případ, že by se na ně později někdo obořil, trochu manévrovacího prostoru.

Bratrstvo ale mělo v Trumble dobrou pověst. Jeho rozhodnutí byla rychlá a natolik poctivá, jak to šlo. Ba dokonce byla pozoruhodně přesná, když uvážíme, jak pochybné svědecké výpovědi museli často slýchat. Spicer předtím, v zadní místnosti rodinného obchůdku, řešil drobné případy už mnoho let. Lháře uměl poznat na padesát metrů. Beech a Yarber prožili celou profesní dráhu v soudních místnostech a neměli žádnou shovívavost pro obvyklou taktiku spočívající ve zdlouhavých debatách a zdržování.

"Pro dnešek to je všechno," ohlásil T. Karl. "Přelíčení končí."

"Výborně. Soud zasedne opět příští týden."

T. Karl vyskočil, až se mu kudrlinky znovu rozhoupaly kolem ramen. "Zasedání soudu skončilo. Všichni povstaňte."

Když Bratrstvo opouštělo místnost, nikdo nevstal a nikdo se ani nepohnul. Žulík a jeho kumpáni měli hlavy pohromadě a jistě plánovali další proces. Vykuk spěšně zmizel.

Zástupce správce věznice a strážný se nepozorovaně vytratili. Pravidelné přelíčení bylo jednou z nejlepších podívaných, jaké byly v Trumble k maní.