Robert A. Heinlein

RUDÁ PLANETA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 6
Útěk

Jim s Frankem zatřásl. „Seber se a pomoz mi, nebo to nestihnu.“

„Ten tlustej slizoun,“ zasyčel Frank tiše, „jak by se mu asi líbilo, rozdat si to se zimou v Charaxu? Možná by chtěl trčet zavřený doma jedenáct nebo dvanáct měsíců v kuse – nebo si vyrazit ven, když je sto pod nulou. Docela rád bych ho viděl, jak umrzá k smrti – pokud možno pomalu.“

„Jasně, jasně,“ souhlasil Jim, „ale teď už mi pomoz.“ Frank se náhle otočil a sundal z věšáku Jimovu kombinézu. Hodil ji po něm, pak sundal svou a začal si ji rychle navlékat.

„Hej – co to děláš?“ zíral na něj Jim.

„Jdu s tebou.“

„Cože?“

„To myslíš, že tady budu dřepět a dělat domácí úkoly, zatímco se někdo snaží podvést máti, aby musela přežít polární zimu? Moji máti? Má slabé srdce, zabilo by ji to.“ Otočil se a začal dolovat věci ze skříňky.

„Pohni.“

Jim zaváhal, než řekl: „No dobře, ale co tvoje plány? Jestli teď vypadneš ze školy, nikdy z tebe kosmický pilot nebude.“

„No a co? Tohle je mnohem důležitější.“

„Dokážu varovat lidi sám stejně dobře, jako bychom to udělali ve dvou.“

„Není o čem diskutovat. Už jsem se rozhodl.“

„No dobře. Jen jsem chtěl vědět, jestli sis to pořádně rozmyslel. Jdeme.“

Jim vlezl do své kombinézy, zapnul ji, utáhl popruhy a začal sbírat věci. Hodně jich tu musel nechat, protože chtěl mít v kabele místo pro Willise.

„Hele, kámo,“ vzal Willise, „jdeme domů. Chci, aby ses vezl tady, kde je pěkně útulno a teplo.“

„Willis jde projet?“

 „Willis se jde projet. Ale chci, abys zůstal uvnitř a neozýval se, dokud tě nevyndám, jasné?“

„Willis nemluví?“

„Willis vůbec nemluví, dokud ho Jim nevyndá.“

„Okej, Jimíku.“ Willis o tom chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Willis hraje hudbu?“

„Ne! Ani nemukej, žádné mluvení, žádná hudba. Willis se zavře a zůstane tak.“

„Okej, Jimíku,“ odvětil Willis ztrápeně a hned se proměnil v hladký balón. Jim ho vhodil do kabely a zatáhl zip.

„Jdem,“ popohnal ho Frank. „Najdem Smittyho, nafasujem zbraně a padáme.“

„Slunce vyjde asi až za hodinu.“

„Musíme to risknout. Mimochodem, kolik máš u sebe?“

„Moc ne. Proč?“

„Na lístek domů, ty trdlo.“

„Kruci –“ Jim byl tak zaneprázdněn jinými věcmi, že na tohle úplně zapomněl. Do školy jeli samozřejmě zadarmo, jenže na tuhle cestu žádnou průvodku neměli; budou potřebovat peníze.

Dali dohromady, co našli, ale nestačilo to ani na jeden lístek, natož na dva.

„Co teď?“ zeptal se Jim.

„Vytáhnem to ze Smittyho.“

„Jak?“

„Nějak to uděláme, i kdybych mu měl urvat ruku a praštit ho s ní po hlavě. Jdem.“

„Nezapomeň si brusle.“

Smythe bydlel na pokoji sám, což byl další důkaz přitažlivosti jeho povahy. Když jím zatřásli, rychle se probudil: „Není třeba násilí, pane inspektore, půjdu po dobrém.“

„Smitty,“ ozval se rychle Jim, „chceme naše – chceme ty balíčky.“

„V noci máme zavřeno. Zastavte se ráno.“

„My je potřebujeme teď.“

Smythe vylezl z postele. „Bude to samozřejmě s nočním příplatkem.“

Postavil se na postel, vyndal mřížku klimatizace, natáhl ruku dovnitř a objevily se zabalené zbraně. Jim s Frankem je rychle vybalili a připjali si je k pasu. Smythe je zvědavě pozoroval. „Potřebujeme peníze,“ dodal Frank a jmenoval částku.

„Proč s tím jdeš za mnou?“

„Protože vím, že tolik máš.“

„No a? Co za to dostanu, milý úsměv?“

„Ne.“ Frank vytáhl své logaritmické pravítko, nádherný kruhový přístroj s jedenadvaceti číselníky. „Kolik za tohle?“

„No… šest kreditů.“

„Nedělej si srandu! Táta za něj dal pětadvacet.“

„Tak teda osm. Víc než za deset to neprodám.“

„Tak si to vem jako zástavu na patnáct.“

„Nejsem záložna. Deset na dřevo.“ Za Jimovo logáro dostali ještě méně, pak přišly na řadu jejich hodinky a další levnější věci.

Nakonec už jim zbyly jen brusle a těch se nemohli vzdát, i když jim ještě chybělo dvanáct kreditů. „Prostě nám musíš věřit, Smitty,“ řekl mu Frank.

Smythe chvíli pozoroval strop. „No, protože jste byli takoví dobří zákazníci, možná vás bude zajímat, že taky sbírám autogramy.“

„Cože?“

„Chtěl bych mít vaše, oba na jednom smluvním úpise, šest procent měsíčně. Jako zástavu beru kilo masa nejblíže srdci.“

„Máš to mít,“ souhlasil Jim.

Když bylo vše odbyto, chtěli odejít. „Moje křišťálová koule mi prozradila, že se chystáte vzít roha, pánové,“ zastavil je Smythe. „Jakpak to chcete provést?“

„Prostě odsud vypochodujeme,“ odpověděl Jim.

„Aha… zdá se, že jste si ještě nevšimli, že se teď hlavní dveře na noc zamykají. Odemyká je sám náš přítel a ochránce mravnosti, pan Howe, když ráno přichází do práce.“

„Děláš si srandu?“

„Jděte se podívat, jestli mi nevěříte.“

Frank zatahal Jima za paži. „Pojď. Když to nepůjde jinak, prostě ty dveře rozbijem.“

„Proč si dělat problémy?“ vložil se Smythe. „Vemte to přes kuchyň.“

„Zadní dveře se nezamykají?“

„Samozřejmě že zamykají.“

„Tak nech těch blbostí.“

„Měl bych se urazit,“ odpověděl Smythe, „ale spíš ne, když vezmu v úvahu, kdo to řekl. Zadní dveře zavřeny jsou, ale bratra Howea jaksi nenapadlo přidělat zámek na odpadovou šachtu.“

„Odpadovou šachtu?“ vybouchl Jim.

„Když nechcete, nenutím vás. Ale je to vaše jediná šance, jak se odsud nepozorovaně vytratit.“

„Berem to,“ rozhodl Frank. „Pojď, Jime.“

„Počkat,“ zastavil je Smythe, „jeden z vás dokáže otevřít propust pro toho druhého, ale kdo ji otevře pro něj? Zůstane tady.“

„Aha,“ podíval se na něj Frank. „Otevřeš ji ty.“

„A co za to?“

„Chceš bouli na hlavě, Smitty? Už jsi nás obral o všechno kromě zubů.“

„Odmítl jsem to snad udělat?“ pokrčil rameny Smythe. „Konec konců jsem vám o tom sám řekl. No nic, započítám si to do nákladů – ochota, plná obsluha, reklama. Navíc nevidím rád, když mají moji zákazníci opletačky se zákonem.“

Rychle došli do ohromné školní jídelny. Smythův opatrný postup chodbami naznačil, že pro něj porušování pravidel není ničím novým. „Kdo jde první?“ zeptal se, když dorazili do kuchyně.

Jim hleděl na odpadovou šachtu s nechutí. Propust tvořil kovový válec velikosti sudu položený na bok a přilepený ke zdi. Pomocí páky se jím dalo otáčet podél podélné osy. Velké otvory ve dnu dovolovaly, aby se do něj vložil odpad a po otočení zase zvenčí vytáhl, aniž by se poškodilo přetlakování budovy – nejjednodušší typ tlakové propusti. Vnitřek nesl jasné stopy, k jakému účelu je používán. „Jdu první,“ rozhodl se Jim a nasadil si masku.

„Počkej,“ zarazil ho Frank. Už chvíli pozoroval hromadu konzerv v místnosti. Teď vysypal z kabely náhradní oblečení a místo něj tam začal cpát plechovky.

„Rychle,“ naléhal Smythe, „musím být do budíčku na pokoji.“

„Má pravdu,“ přidal se Jim. „Proč se s tím tahat? Za pár hodin jsme doma.“

„Nevím, ale mám takový divný pocit. Tak jo, jsem připraven.“

Jim vlezl do válce, přitáhl kolena a přitiskl si kabelu k hrudi. Válec se kolem něj zatočil, náhle pocítil změnu tlaku a mrazivý průvan. Pak se už sbíral z chodníku v uličce za školou. Válec se skřípavě otočil do výchozí pozice a Frank vzápětí vypadl vedle Jima. Ten mu pomohl na nohy. „Ty teda vypadáš,“ podotkl, zatímco se z něj snažil otřepat zbytky bramborové kaše.

„Ty taky, ale na to teď není čas. Páni, to je ale kosa!“

„Brzy se oteplí. Jdem.“ Pořád ještě panovala palčivá noční zima, ale východní obzor už trochu zesvětlal růžovým přísvitem vycházejícího Slunce. Chvatně proběhli uličkou za školou a zatočili doprava. Tato část města byla čistě pozemská a mohli jste si ji snadno splést s Aljaškou nebo Norskem, ale za ní se jako důkaz, že tomu tak není, rýsovaly proti jasnějící obloze starobylé věže Syrtis Minor.

Rychle došli k bočnímu kanálu a nasadili si brusle. Měli závodní, s pětapadesáticentimetrovými čepelemi, navrženými pro rychlost. Jim byl hotov první a spustil se na led. „Dělej, pospěš si, skoro mi zmrznul zadek.“

„To mi říkáš novinu!“

„Led je tak tvrdý, že se do něj brusle skoro nezaříznou.“

Frank se k němu přidal; popadli kabely a vyrazili. Po pár stech metrech se kanál napojil do Velkého kanálu, hlavního kanálu ve městě. Vydali se po něm rychle ke stanici. Než se tam dostali, vzdor vší námaze se klepali zimou.

Prošli propustí a rozhlédli se. Byl tu jen jeden úředník. Pohlédl na ně a Frank došel k němu: „Jedou dneska saně do Jižní kolonie?“

„Odjíždějí asi za dvacet minut,“ odpověděl muž. „Chcete poslat ta zavazadla?“

„Ne, chceme lístky,“ vytáhl Frank jejich společné úspory.

Muž jim potichu vydal jízdenky. Jim si ulehčeně vydechl. Do Jižní kolonie se nejezdilo každý den a už ho nějakou dobu sžírala představa, že si tu budou hrát několik dní na schovávanou s Howeem.

Dřepli si v čekárně a čekali. „Franku, vyšel už Deimos?' ozval se po chvíli Jim.

„Nevšiml jsem si. Proč?“

„Možná bychom měli zavolat domů.“

„Nemáme za co.“

„Zkusím to na účet volaného.“ Odešel k telefonu naproti pokladně; muž vzhlédl, ale neřekl nic. Když byl v budce, zavolal operátorku. Od chvíle, kdy Willis prozradil tu záležitost s nemigračním nařízením, měl pocit, že by o tom měl dát tátovi rychle vědět.

Obrazovka se rozsvítila a objevila se sympatická dívka s módním pruhovaným účesem. „Rád bych zavolal do Jižní kolonie,“ řekl jí.

„Spojení bude až později dopoledne,“ informovala ho. „Chcete nechat vzkaz?“

Tím to padlo; vzkazy se nedaly nechat na účet volaného. „Ne, děkuji. Zkusím zavolat později,“ zalhal a zavěsil.

Pokladní už klepal na dveře budky. „Řidič na vás čeká,“ řekl Jimovi. Ten si rychle nasadil masku a vyšel ven za Frankem. Řidič zrovna zavíral kufr saní. Vzal si od nich jízdenky a hoši nastoupili. Zase byli jedinými pasažéry, takže vylezli na vyhlídková sedadla.

O deset minut později už Jima nebavilo koukat téměř přímo do vycházejícího Slunce. „Mám toho dost,“ zývl,, jdu dolů.“

„Asi řeknu řidiči, aby zapnul rádio,“ odpověděl Frank. „Kašli na to. Oba jsme se dneska nevyspali, pojď si lehnout.“

„No… tak jo.“ Sešli do spodního oddělení, našli si kavalce a zalezli na ně. Za pár minut už zařezávali.

Syrtis Minor opustili za svítání a hnali se před denním táním, takže minuli Hesperidum a kolem poledne dorazili do Cynie. Dál na jih už zima pokročila natolik, že se nemuseli bát o led až do Charaxu; kanál Strymon znovu roztaje až příštího jara.

Řidiče potěšilo, že mu to tak vychází. Když během ranní jízdy vyšel Deimos, uvolnil se a zapnul rádio. Uslyšel něco, po čem vrhl rychlý pohled na své pasažéry. Ještě pořád spali. Rozhodl se, že neudělá nic až do Cynie.

Když se tam dostali, vběhl do stanice. Jima i Franka brždění probudilo, ale nevystoupili. Po chvíli se řidič vrátil. „Zastávka na jídlo. Vystupovat.“

„Nemáme hlad,“ odpověděl Frank.

Řidič vypadal nespokojeně. „Raději stejně pojďte do stanice,“ naléhal, „když vůz stojí, pekelně se v něm ochladí.“

„Nám to nevadí,“ opáčil Frank, který přitom myslel na to, jak vytáhne z kabely konzervu, jen co řidič zmizí. Jeho žaludku doba od včerejší večeře připadala moc dlouhá.

„Copak,“ podivil se řidič, „snad nejste na mizině?“ Něco v jejich tvářích ho přinutilo pokračovat: „Koupím vám každému obložený chleba.“

Frank odmítl. „Neblázni Franku,“ vložil se do toho Jim. „Děkuji vám, pane. Přijímáme vaše pozvání.“

George, šéf a ztělesnění stanice Cynie, se na ně zkoumavě podíval a beze slova jim podal chleby. Řidič se vrhl na svou porci a za chvíli ji spořádal. Když vstal, hoši jej následovali. „Není kam spěchat,“ řekl jim, „ještě mě čeká tak dvacet, třicet minut nakládání a prohlídky.“

„Můžeme vám nějak pomoci?“ zeptal se Jim.

„Ne, jen bychom si překáželi. Zavolám vás, až to bude.“

„No… tak děkujem za jídlo.“

„Není zač,“ řekl a vyšel z místnosti.

Ani ne o deset minut později uslyšeli, jak saně startují. Frank se zatvářil překvapeně a přiskočil k oknu. Viděl už jen, jak vůz mizí na jihu.

„Hej, on na nás nepočkal!“ otočil se k šéfovi stanice.

„Ne.“

„Ale říkal, že nás zavolá.“

„Jo.“ Vedoucí se vrátil k novinám.

„Ale – ale proč?“ nedal se Frank. „Říkal, ať počkáme.“

George odložil noviny. „To máte takhle,“ vysvětlil. „Klem je mírumilovný muž a řekl mi, že není policajt. Řekl, že se nehodlá zaplétat do pokusu o zatčení dvou urostlých zdravých hochů, navíc ozbrojených.“

„Cože!“

„Takhle to řekl. A s těma stříkačkama si moc nehrajte. Jak vidíte, já zbraň nenosím, takže si klidně třeba rozeberte stanici, ale mě vynechte.“

Jim se přidal k Frankovi u pultu. „Co se děje?“ zeptal se.

„To víte líp než já. Já akorát vím, že vás chtějí zatknout. Jste obžalováni z vloupání, krádeže, vyhýbání se výuce, ničení majetku Společnosti – prakticky všeho kromě dopravního přestupku na kanále. Zní to, jako byste byli párek banditů – i když mi tak zrovna nepřipadáte.“

„Aha,“ pomalu přikývl Frank. „Co s tím budete dělat?“

„Nic. Vůbec nic. Zítra dopoledne přijede speciální vůz a řekl bych, že v něm bude dost lidí, aby to stačilo na dva mladé desperáty. Mezitím si dělejte, co je vám libo. Třeba se jděte projít. Když vám bude zima, tak se vraťte.“ Pak znovu se zahloubal do novin.

„Jasně. Pojď, Jime.“ Stáhli se do nejzazšího koutu místnosti na válečnou poradu. Přístup šéfa stanice se dal očekávat. Cynia byla doslova tisíce kilometrů od civilizace; tato budova byla pro pozemšťany jedinou ochranou proti smrtelné noční zimě.

Jim se skoro rozbrečel. „Promiň, Franku. Neměl jsem být tak nenažraný; pak by se to nestalo.“

„Neber si to tak,“ domlouval mu Frank. „Dovedeš si nás představit, jak střílíme na nevinné lidi a unášíme saně? Já teda ne.“

„No… to ne. Máš asi pravdu.“

„Určitě ji mám. Teď se musíme rozhodnout, co dál.“

„Já vím jedno: nedovolím jim, aby mě odtáhli zpátky do školy.“

„Já taky ne. Ještě důležitější je, že musíme dát vědět našim, co se na ně peče.“

„Hele, možná už se dá volat!“

„Myslíš, že by…“ Frank kývl směrem k šéfovi „nás nechal?“

„Snad jo. Nebo ne. Pořád ještě máme svoje zbraně a je hranice, za kterou se nedám zatlačit.“ Jim vstal a šel k šéfovi. „Nic proti tomu, když si zavoláme?“

„Vůbec nic.“ Ani nevzhlédl. „Poslužte si.“

Jim vešel do budky. Nebyla tam vůbec místní předvolba, šlo prostě o rádiové spojení na vnější měsíc. Nosná vlna ukazovala, že Deimos je nad obzorem. Jim tedy začal hovor a požádal o spojení s Jižní kolonií.

Následovala nezvykle dlouhá pauza, načež sladký neosobní hlas oznámil: „Z neprovozních důvodů se nepřepojují hovory z Cynie do Jižní kolonie.“

Jim se chtěl zeptat, jestli už je Deimos nad obzorem v Jižní kolonii, protože věděl, jak důležitá je na Marsu přímá viditelnost pro rádiové spojení – vlastně to byl jediný druh spojení, se kterým měl nějakou zkušenost – ale přepojovací stanice se už odpojila, a když ji znovu zkusil zavolat, ani se neozvala. Vyšel z budky a sdělil to Frankovi.

„Vypadá to, že nás Howe dostal,“ kysele usoudil Frank. „Nevěřím, že by šlo o poruchu. Ledaže –“

„Ledaže co?“

„Ledaže by za tím bylo ještě něco jiného. Je možné, že se Beecher snaží ztížit spojení do Jižní kolonie, dokud se mu nepovede ten jeho trik.“

„Franku, musíme dát našim vědět. Hele, vsadím se, že bychom mohli zůstat s Marťany tady v Cynii. Konec konců nám nabídli vodu a –“

„I kdybychom mohli, jak by nám to pomohlo?“

„Nech mě domluvit. Můžeme poslat domů dopis, ve kterém jim všechno vysvětlíme a řekneme jim, kde se schováváme. Pak jen počkáme, až pro nás přijedou.“

Frank zakroutil hlavou. „Když to odešleme odsud, tadyhle pan kamenná tvář o tom bude vědět. Když pak budem pryč a objeví se poldové, dá jim náš dopis. Místo našich ho dostanou Howe a Beecher.“

„Myslíš? Nikdo by přece nesáhl na osobní poštu.“

„Nebuď naivní. Howe neměl právo nám přikázat, ať odevzdáme zbraně, a stejně to udělal. Ne, Jime, musíme jim ten vzkaz donést sami.“

Na protější zdi visela mapa oblasti spravované stanicí Cynia. Zatímco se bavili, Frank si ji zběžně prohlédl. Náhle zpozorněl. „Jime, co je ta nová stanice na jih od Cynie?“

„Cože? Kde nějakou vidíš?“

„Tady,“ ukázal Frank. Na mapu byla perem přikreslena stanice na západním Strymonu, jižně od Cynie.

„Tohle?“ odpověděl Jim. „To musí být jeden z baráků pro Projekt.“ Podle grandiózního plánu na zvýšení obsahu kyslíku v marsovské atmosféře se měla postavit série továren v poušti mezi Cynií a Charaxem. Jelikož byl očekáván úspěch první továrny v Libyi, připravili už některé budovy pro budoucí použití.

„Nemůže to být víc než sto šedesát kiláků.“

„Možná sto osmdesát,“ opravil ho Jim po pohledu na měřítko.

Frank se zahleděl do dáli. „Myslím, že bych to do večera odbruslil. Jdeš do toho?“

 „Cože? Zbláznil ses? Pořád bychom byli přes jedenáct set kiláků od domova.“

„Klidně uděláme přes třista denně,“ odpověděl Frank. „Je po cestě víc takových budov?“

„Na mapě žádné nejsou,“ Jim chvíli přemýšlel, „ale já vím, že jich je víc; táta o tom doma mluvil.“

„Přinejhorším můžeme bruslit v noci a spát ve dne, abychom nezmrzli.“

„Hmm… myslím, že si to jen namlouváš. Jednou jsem viděl chlapa, kterého chytla noc venku. Byl tvrdý jako prkno. Tak jo, kdy vyrazíme?“

„Hned.“

Zvedli kabely a vyšli ke dveřím. Šéf stanice vzhlédl: „Máte někam namířeno?“

„Na procházku.“

„To si můžete nechat tašky tady. Stejně se vrátíte.“

Bez odpovědi vyšli ze dveří. O pět minut později už bruslili na jih západním ramenem Strymonu.

 

„Hej, Jime!“

„Jo?“

„Počkej chvilku, chci si hodit kabelu na záda.“

„Zrovna jsem na to myslel.“ Cestovní brašny jim narušovaly rovnováhu a vadily v pohybu rukou, takže se nemohli pořádně rozjet. Ale bruslení bylo rozšířeným způsobem cestování a tašky měly popruhy, za které mohly být neseny na zádech jako batoh. Jim pootevřel tu svou, než si ji hodil na záda. Willis vysunul oči a vyčítavě na něj pohlédl: „Jimík pryč dlouho.“

„Promiň, kamaráde.“

„Willis nemluvil.“

„Teď může Willis mluvit, co hrdlo ráčí. Hele, když nechám tašku pootevřenou, abys viděl ven, dokážeš se v ni udržet?“

„Willis chce ven.“

„To nejde; vezmu tě na pěknou projížďku. Nevypadneš?“

„Willis nevypadne.“

„Dobře.“

Dal si kabelu na záda a vyrazili. Brzy nabrali rychlost. Díky hladkému ledu, malému odporu vzduchu a nízké gravitaci Marsu bylo jediným omezením rychlosti bruslaře jeho umění správně bruslit. A oba byli dobří. „Fííí!“ vykřikl Willis a hoši se dali do pravidelného bruslení.

Pouštní tabule mezi Cynií a Charaxem leží výš než dno mrtvého moře mezi Cynií a rovníkem. Tento výškový rozdíl přispívá k pohybu vody od polární ledové čepičky přes poušť až k širokému zelenému pruhu poblíž rovníku. V polovině zimy dosáhne polární led až k Charaxu; dvojitý kanál Strymon, který u Charaxu začíná, je hlavním odvodním řečištěm, když na jaře začne tání.

Začali bruslit na nižší úrovni kanálu, a tak se jim jeho stěny tyčily vysoko nad hlavou. Pomohlo i to, že hladina vody – či přesněji řečeno ledu – byla nízká, protože teď byl pozdní podzim. Za jarního tání vystoupí voda mnohem výš. Neviděli nic kromě vysokých břehů, sbíhajících se v dáli před nimi, a oblohy, která se modrala nad obzorem a purpurově černala nad nimi. Slunce jim stálo za zády, kousek na západ od poledníku; pohybovalo se na sever směrem k bodu letní rovnodennosti. Na Marsu se roční doby netáhnou jako na Zemi, protože tu nejsou oceány, které by udržovaly teplo. Jediným „setrvačníkem“ klimatu je tady tání a namrzání polárního ledového příkrovu.

Jelikož nebylo na co koukat, soustředili se na správné bruslení, hlavy měli skloněné a vysoko švihali pažemi.

Po mnoha mílích monotónní rychlé jízdy přestal být Jim opatrný a špičkou brusle zavadil o nějakou prasklinu v ledu. Upadl, ale kombinéza jej ochránila před spáleninami z tření, zato Willis vyletěl z tašky jako špunt z láhve.

Hopsák instinktivně zatáhl všechny výčnělky, dopadl jako hladká koule a několik set metrů se kutálel po ledě. Frank prudce zatočil, jakmile viděl, co se stalo. Zastavil ve fontáně ledové tříště a vrátil se k Jimovi. „Jsi v pořádku?“

„Jasně. Kde je Willis?“

Rozjeli se dopředu a dojeli k hopsákovi, který teď už stál na svých malých nožkách a čekal na ně. „Jupí!“ zvolal, když se přiblížili. „Ještě!“

„Kdepak, alespoň doufám,“ ujistil jej Jim a zastrčil ho do kabely. „Hele, Franku, jak dlouho už jedem?“

„Ne víc než tři hodiny,“ odhadl Frank podle slunce.

„Kdybych tak měl svoje hodinky,“ stěžoval si Jim. „Nesmíme minout náš úkryt.“

„Kdepak, k tomu se nedostanem nejmíň dvě hodiny.“

„No jo, ale co když ho mineme? Přes ty břehy není nic vidět.“

„Chceš se vrátit?“

„Ne.“

„Tak přestaň plašit.“

Jim zmlkl, ale obavy ho neopouštěly. Snad právě proto si všiml jediného znamení, že dojeli k úkrytu, zatímco Frank je minul. Byla to rampa na břeh. Takové čněly každých pár kilometrů, staré jako samotné kanály, ale tahle měla nad sebou kovovou kolejnici jako pro jeřáb. Jim si všiml, že jde o pozemskou práci. Zastavil se. Frank jel dál, než zjistil, že ho nikdo nenásleduje, a vrátil se. „Co se děje?“ zavolal.

„Myslím, že tohle je ono.“

„Hmmm… možná jo.“ Sundali si brusle a vyšli po rampě nahoru. Kousek od břehu tam stála kopule, což je na Marsu neklamné znamení přítomnosti pozemšťanů. Za budovou už vykopali kus základů pro chemickou továrnu. Jim si zhluboka vydechl. Frank přikývl a řekl: „Zrovna, kde jsme ji čekali.“

„A taky v pravý čas,“ dodal Jim. Slunce už viselo nad západním obzorem a zatímco ho pozorovali, viditelně klesalo.

V úkrytu přirozeně nikdo nebyl; až do příštího jara se v těhle šířkách nemělo pracovat. V budově se neudržoval zvýšený tlak; zkrátka otevřeli vnější dveře a vnitřními vešli bez čekaní dál. Frank chvíli šátral, pak našel vypínač a rozsvítil – světla byla napájena atomovým článkem a pracovala automaticky.

Byl to jednoduchý úkryt, zdi lemovala lůžka až na výklenek s kuchyňským koutem. Frank se šťastně rozhlédl: „Zdá se, že jsme našli kus domova v divočině, Jime.“

„Jo.“ Jim přikývl, našel termostat a zapnul ho. Brzy se v místnosti oteplilo a zároveň se ozval vzdychavý zvuk, jak tlakový regulátor napojený na termostat začal zvyšovat tlak uvnitř. Za pár minut si mohli sundat masky a nakonec i kombinézy.

Jim se probíral kuchyní, otvíral skříňky a nahlížel do polic. „Našel jsi něco?“ zeptal se Frank.

„Nic. Mohli nám tu nechat aspoň plechovku fazolí.“

„Možná teď oceníš, že jsem před odchodem vykradl školní kuchyň. Večeře bude za pět minut.“

„Jo, máš buňky pro zločin,“ uznal Jim. „Vzdávám ti hold.“ Pak otočil kohoutkem a oznámil: „V nádrži je fůra vody.“

„Bájo!“ zaradoval se Frank. „Aspoň nebudu muset jít ven nalámat led. Potřebuju doplnit masku, posledních pár mil jsem jel nasucho.“ Vysoký hřeben na maskách neukrýval jen malé dmychadlo s baterií, kterým se maska přetlakovala, byla tam i nádržka na vodu. „Dudlík“ v masce umožňoval, aby se člověk napil, ale to bylo až druhotné. Především šlo o to zvlhčovat marsovský vzduch, než se dostal do nosu.

„Cože? Propána, to nemáš dost rozumu na to, aby sis nevypil všechnu vodu?“

„Zapomněl jsem ji doplnit, než jsme vyjeli.“

„Ty jsi ale turista.“

„No, uznej, měli jsme trochu naspěch.“

„Jak dlouho jsi jel nasucho?“

„Nevím přesně,“ zamumlal vyhýbavě Frank.

„Co dělá krk?“

„Je v pohodě. Možná trochu suchý.“

„Ukaž,“ nedal se Jim a přistoupil k němu.

Frank ho odstrčil. „Říkám ti, že je to v pohodě. Jdem jíst.“

„No… dobře.“

Snědli plechovku hovězí sekané s kukuřicí a šli spát. Willis se stulil Jimovi na břiše a napodoboval jeho chrápání.

Snídaně byla opakováním večeře, protože ještě zbyla sekaná a Frank byl rozhodnut ničím neplýtvat. Willis nesnídal, jedl sotva před dvěma týdny, ale vsákl skoro litr vody. Už málem odcházeli, když náhle Jim zvedl baterku. „Hele, co jsem našel.“

„Tak to tam zase vrať a jdem.“

„Myslím, že ji vezmu s sebou,“ odpověděl Jim a nacpal si ji do tašky. „Může se nám ještě hodit.“

„Nebude se nám hodit a navíc není naše.“

„Propána, však ji nekradu, jen si ji půjčuju. Tohle je stav nouze.“

Frank pokrčil rameny. „Tak jo, padáme.“ O pár minut později už zase bruslili po kanálu na jih. Den byl nádherný, což je ovšem na Marsu téměř pravidlem; když slunce vystoupilo dost vysoko, aby dosvítilo mezi břehy do kanálu, panovalo téměř teplo, vzdor nadcházející zimě. Kolem poledne Frank zahlédl kolejnici – neklamné znamení budovy Projektu – a mohli se naobědvat, což jim ušetřilo zdlouhavou a nudnou námahu spojenou s pokusy najíst se skrz záklopku v masce. Úkryt se jako vejce vejci podobal předchozímu, jen se tu ještě nezačalo se základy továrny.

Chystali se vyjít z budovy, když se Jim otočil na Franka: „Pěkně ti zrudly tváře. Nemáš horečku?“

„To jsem jen zdravě růžový,“ nedal se Frank. „Je mi fajn.“ Když si ale nasazoval masku, zakašlal. „Marsovská angína,“ pomyslel si Jim, ale neřekl nic, protože se s tím nedalo nic dělat.

Marsovská angína vlastně ani není nemoc, je to prostě jen stav, kdy krk a nos nadměrně vyschnou přímým vystavením suchému marsovskému vzduchu, jehož vlhkost je prakticky nulová; dehydrovaný krk pak snadno podlehne každému bacilu, který se zrovna namane. Obvykle následuje prudká krční infekce.

Odpoledne uplynulo bez nehody. Když se slunce začalo sklánět k obzoru, zdálo se jim, že by neměli být víc než osm set kilometrů od domova. Jim Franka celé odpoledne pečlivě sledoval, ale kamarád bruslil rychle jako vždy. Možná to byl jen falešný poplach, rozhodl se. „Asi bychom se měli začít dívat po úkrytu,“ nadhodil.

„Souhlas.“

Brzy minuli další rampu vybudovanou dávno zemřelými Marťany, ale nebyla nad ní kolejnice ani jiné stopy po činnosti Pozemšťanů. Břehy teď byly nižší, ale pořád přes ně neviděli. Jim trochu zrychlil a uháněli dál.

Když přijeli k další rampě, zase se nezdálo, že by u ní byl úkryt. Tady se Jim zastavil. „Navrhuju jít se podívat nahoru na břeh,“ řekl. „Víme, že továrny stavějí u ramp, a možná z nějakého důvodu sundali jeřáb.“

„Bude to jen ztráta drahocenného času,“ nesouhlasil Frank. „Když si pospíšíme, stihneme to do tmy k další rampě.“

„Jak myslíš –“ Jim se odrazil a nabral rychlost.

U další rampy to vypadalo podobně; Jim se zastavil. „Pojďme se podívat,“ naléhal, „před soumrakem už se k další stejně nedostáném.“

„Tak jo,“ Frank se sehnul a sundal si brusle.

Vyběhli na břeh. Šikmé paprsky slunce osvětlovaly jen vegetaci lemující kanál. Jim měl pocit, že se snad z únavy a zklamání rozbrečí. „Co teď?“

„Jdeme zas dolů,“ odpověděl Frank, „a bruslíme dál, dokud něco nenajdeme.“

„Nemyslím, že bychom si ve tmě všimli jeřábu.“

„Tak pojedem,“ řekl zachmuřeně Frank, „dokud nepadnem.“

„To spíš umrzneme.“

„No, pokud chceš znát můj názor, tak jsme v háji. Já už nedokážu jet celou noc, i kdybychom nezmrzli.“

„Necítíš se dobře?“

„Dalo by se to tak říct. Pojď.“

„Tak jo.“

Willis mezitím vylezl z kabely na Jimovo rameno, aby lépe viděl. Teď se odrazil, skočil na zem a odkutálel se pryč. Jim se po něm natáhl a minul. „Hej! Willisi! Pojď sem!“

Willis neodpověděl a Jim se za ním pustil. Nebylo to snadné. Normálně by procházel pod kanálovou vegetací, ale v tuto pozdní dobu už se většina rostlin stáhla do výše kolen, jak se chystaly schovat do země na noc. Některé choulostivější rostliny už zmizely a zůstala po nich jen kola holé země.

Nezdálo se, že by to Willisovi vadilo, ale Jim se tím prodíral těžce; proto toho malého darebáka nemohl chytit. „Pozor na vodomily!“ křikl Frank. „Dívej se, kam šlapeš!“

Jim poslechl varování, ale to ho ještě víc zpomalilo. Nakonec se zastavil. „Willisi! Hej, Willisi! Pojď sem! Vrať se, nebo tě tady sakra necháme!“ Byla to planá výhružka.

Frank se k němu prodral. „Nemůžem tady zůstat, Jime.“

„Já vím. Kdo by čekal, že začne takhle blbnout zrovna v tu nejnevhodnější chvíli?“

„Je to neřád, nic jinýho. Pojď.“

Z dálky se ozval Willisův hlas – přesněji řečeno, Jimův hlas reprodukovaný Willisem: „Jimíku! Jime! Pojď sem!“

Jim se začal prodírat mizející vegetací s Frankem v závěsu. Našli hopsáka, jak odpočívá na okraji ohromného pouštního zelí, snad čtyřicet pět metrů v průměru. Tahle rostlina se v okolí kanálu moc nevyskytuje; je to plevel a na zeleném dně vyschlého moře blíž k rovníku ji netolerují, ale lze ji najít uprostřed pouště, často kilometry daleko od nejbližší vody.

Západní část pouštního zelí se ještě rozprostírala na zemi jako půlkruhový vějíř, zatímco listy východní poloviny už stály téměř svisle; jejich plocha hltala poslední paprsky Slunce – palivo pro fotosyntézu, ze které rostliny žijí. Dokud zůstával na obloze jen ždibíček slunečního kotouče, tahle odolná rostlina se neschovávala a nezalézala pod zem. Namísto toho se schoulila do malé těsné koule, čímž se chránila před zimou. Ve své noční podobě připomínala pozemskou rostlinu, po níž dostala jméno.

Willis seděl na listech té poloviny, která ještě spočívala na zemi. Jim se po něm natáhl. Willis poskočil na listech a odkutálel se do středu rostliny. Jim se zastavil. „No tak, Willisi, nezlob a pojď sem, darebáku. Prosím, pojď sem.“

„Nechoď za ním,“ varoval Frank, „může se to nad tebou zavřít. Slunce už je skoro pryč.“

„Taky tam jít nechci. Willisi! Pojď sem!“

„Pojď sem, Jimíku,“ odpověděl Willis.

„Ty pojď sem.“

„Jimíku, pojď sem. Franku, pojď sem. Tam zima. Tady teplo.“

„Franku, co mám dělat?“

„Pojď, Jimíku,“ zavolal zase Willis. „Teplo! Bude teplo celou noc.“

Jim na něj zíral. „Víš co, Franku? On se snad chce nechat zavřít. A chce, abychom se k němu přidali.“

„Vypadá to tak.“

„Pojď, Jime! Pojď, Franku!“ naléhal Willis. „Rychle!“

„Možná ví, co dělá,“ usoudil Frank. „Jak povídal doktor, má marsovské instinkty a my ne.“

„Ale my nemůžeme do zelí. Rozmačkalo by nás to.“

„Teď si tím nejsem tak jist.“

„A stejně bychom se udusili.“

„Asi.“ Náhle Frank dodal: „Dělej, jak myslíš, Jime, ale já už dál nemůžu.“ Vkročil na široký list – který sebou trhl – a vydal se přímo k Willisovi. Jim ho chvíli pozoroval a pak se za nimi rozběhl.

„Hodný Frank! Hodný Jim!“ vítal je nadšeně Willis. „Bude pěkně a teplo celou noc.“

Slunce mizelo za vzdálenou dunou a večerní vítr mrazil. Vzdálený okraj rostliny se zvedl a začal se k nim stáčet. „Kdybychom skočili, ještě se odtud dostanem,“ navrhl Jim nervózně.

„Já tu zůstanu.“ Ale i Frank napjatě pozoroval blížící se listy.

„Udusí nás to.“

„Asi. Pořád lepší než umrznout.“

Vnitřní listy se choulily rychleji než vnější. Jeden takový list, snad tři metry dlouhý a přes metr v nejširším místě, se vztyčil za Jimem a ohýbal se, dokud se nedotkl jeho ramene. Jim ho nervózně plácl. List ucukl, pak se začal zase pomalu přibližovat. „Franku,“ vyjekl, „rozmačkají nás!“

Frank se napjatě zadíval na široké listy, které se teď začaly ohýbat všude kolem nich. „Posaď se, Jime,“ řekl. „Roztáhni nohy. Chyť mě za ruce a uděláme bránu.“

„Na co?“

„Abychom zabrali co nejvíc místa. Pohni!“ Jim poslechl. Pomocí kolen, loktů a rukou se jim podařilo zabrat prostor zhruba tvaru koule o průměru asi metr a půl, snad o něco nižší. Listy se kolem nich uzavřely, zdálo se, jako by je osahávaly, a pak se na nich pevně usadily, ale ne tak silně, aby je rozmačkaly. Brzy se zakryl poslední otvor a ocitli se v naprosté tmě.

„Franku?“ ozval se Jim, „teď už se můžeme hýbat, ne?“

„Ne! Musíme dát vnějším listům čas se usadit.“ Jím dlouho seděl nehybně. Věděl, že už uplynula dost dlouhá doba, protože napočítal do tisíce. Zrovna načínal druhou tisícovku, když se mu mezi nohama zahemžil Willis. „Jimíku, Frankie – útulno a teplo, co?“

„To jo, Willisi,“ souhlasil Jim. „Co ty na to, Franku?“

„Myslím, že už toho můžem nechat.“ Frank spustil ruce; vnitřní list, který tvořil strop, se hned stočil a zavadil o něj ve tmě. Frank ho instinktivně plácl a list se stáhl.

„Už je tu dusno,“ řekl Jim.

„Klid. Uvolni se. Dýchej zvolna. Když nebudeš mluvit a hýbat se, spotřebuješ méně kyslíku.“

„Co na tom, jestli se udusíme teď nebo až za hodinu? Tohle byla blbost, Franku; ať už se na to díváš jak chceš, do rána nevydržíme.“

„A proč bychom nemohli? Četl jsem, že někde v Indii se lidi nechávali zaživa pohřbít na hodiny, někdy i týdny, a byli zase naživu, když je vykopali. Myslím, že jim říkali fikslíři.“

„'Fikslíři' je to správné slovo. Nevěřím tomu.“

„Říkám ti, že jsem to četl v knize.“

„A to si myslíš, že všechno, co se píše v knihách, je pravda?“

Frank otálel s odpovědí. „Raději by to měla být pravda, protože je to naše jediná šance. A teď už sklapni. Jestli budeš dál mlít pantem, spotřebuješ tu trochu vzduchu, co tu máme, zabiješ nás oba a bude to tvoje vina.“

Jim zmlkl. Ozývalo se jen Frankovo dýchání. Natáhl se a dotkl se Willise. Hopsák zatáhl všechny výčnělky a zbyla z něj hladká koule; asi usnul. Za chvíli se Frankovo dýchám změnilo v zařezávání.

Jim se snažil usnout, ale nešlo to. Naprostá tma a stále větší dusno ho tížily jako ohromné závaží. Opět zatoužil pro svých hodinkách, oběti Smythova obchodního talentu – měl pocit, že kdyby věděl, kolik hodin ještě zbývá do svítání, nějak by to vydržel.

Náhle si byl jist, že noc už uplynula – nebo skoro uplynula. Očekával úsvit a s ním otevření té ohromné rostliny. Po nějaké době se mu zdálo, že se čekání na „každou chvíli“ protáhlo na dvě hodiny, a začal panikařit. Byl si vědom, že rok už pokročil a že pouštní zelí hibernuje jednoduše tím, že zůstane přes zimu zavřené. Bylo zjevné, že měli s Frankem smůlu a schovali se do zelí zrovna toho večera, kdy se rozhodlo začít přezimovat.

O dvanáct měsíců později, za více než tři sta dnů, se rostlina rozevře jarnímu Slunci a budou konečně volní – a mrtví. Byl si tím jist.

Náhle si vzpomněl na baterku, kterou našel v první budově Projektu. To ho povzbudilo a na chvíli odvedlo jeho pozornost jinam. Naklonil se dopředu, natočil se a snažil se dostat do své tašky, kterou měl ještě pořád na zádech.

Listy se na něj zase přitiskly. Plácl je a ony se stáhly. Našel baterku, vytáhl ji a rozsvítil. Paprsky jasně ozářily malý prostor. Frank přestal chrápat a zamrkal: „Co se děje?“

„Zrovna jsem si na tohle vzpomněl. Ještě že jsem ji vzal s sebou, co?“

„Radši ji zhasni a jdi spát.“

„Proč? Nespotřebovává nám kyslík a se světlem se cítím líp.“

„Možná jo, ale dokud jsi vzhůru, spotřebuješ víc kyslíku.“

„Asi jo.“ Jim si náhle vzpomněl, co ho tak vyděsilo předtím, než vytáhl baterku. „Stejně je to jedno,“ dodal a vysvětlil Frankovi, že jsou tu nejspíš polapeni navždy.

„Nesmysl!“ zahučel Frank.

„Sám seš nesmysl! Proč se to teda ráno neotevřelo?“

„Protože tu nejsme ani hodinu,“ zívl Frank.

„Cože? To si jen myslíš.“

„Přesně tak, myslím si to. A teď už zmlkni a nech mě spát. A radši zhasni.“ Frank si zase položil hlavu na kolena.

Jim zmlkl, ale baterku nezhasl. Světlo ho uklidňovalo. Navíc se díky ní vnitřní listy, které se jim předtím otravně lepily na hlavy, stáhly a přitiskly ke stěně z vnějších listů. Způsobil to reflex rostliny, která se snažila nastavit světlu co největší plochu povrchu.

Jim nad tím nepřemýšlel, protože jeho znalost fotosyntézy a heliotropismu byla povrchní. Prostě cítil, že se světlem je to tu prostornější a nic vlhkého se mu nelepí na hlavu. Opřel baterku o Willise, který se ani nehnul, a snažil se uvolnit.

Po chvíli se mu zdálo, že se světlem je zde i méně dusno. Taky měl dojem, že se tu trochu zvýšil tlak. Přemýšlel, zda si nemá sundat masku, ale pak si to rozmyslel. Nakonec usnul, ani nevěděl kdy.

Měl sen a pak se mu začalo zdát, že má sen. Nocování v pouštním zelí bylo jen fantastickou, neskutečnou noční můrou; škola i ředitel Howe byly jen zlým snem; byl doma, spal a Willis s ním. Zítra je čeká s Frankem jízda do školy v Syrtis Minor. Prostě ho trápila noční můra, způsobená tím, že by se měl odloučit od Willise. Chtěli mu vzít Willise! To přece nemohli, nenechá je to udělat.

A pak se jeho sen posunul dál; zase se postavil řediteli Howeovi; znovu zachránil Willise a uprchl – a zase byli uzamčeni v pouštní rostlině. Náhle si byl hořce jist, že to takhle vždycky skončí. To byla skutečnost: jsou uvězněni a dusí se uvnitř ohromného hibernujícího plevelu – a tady taky umřou.

Zalkl se, zamumlal ze spaní, pokusil se probudit, pak se mu začalo zdát něco méně nesnesitelného.