Hermann Hesse
překlad: Ivana Vízdalová

GERTRUDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

První kapitola

Když zvenčí pohlížím na svůj život, nevypadá zvláště šťastně. Ale i navzdory všem omylům ho ještě méně smím nazvat nešťastným. Nakonec je také úplněpošetilé takto se ptát na štěstí nebo neštěstí, neboť se mi zdá, že těch nejnešťastnějších dnů svého života bych se vzdával hůře než všech radostných. Jestli v životěčlověka záleží na tom, s plným vědomím přijímat neodvratitelné, zcela vychutnávat dobro a zlo a opatřit si vedle vnějšího ještě vnitřní, opravdovější, nikoli náhodný osud, pak můj život nebyl chudý a nebyl špatný. Jestliže vnější osud plynul přese mne jako přese všechny, neodvratitelný a udělený bohy, pak moje vnitřní sudba byla mým vlastním dílem, jehož sladkost či hořkost náleží mně a za něž zamýšlím převzít odpovědnost pouze já sám.

Mnohdy jsem si v uplynulých letech přál být básníkem. Kdybych jím byl, neodolal bych pokušení jít po stopách svého života až k jemným stínům dětství a až k milým, něžně ochraňovaným pramenům svých nejranějších vzpomínek. Takto je mi však tento majetek příliš drahý a posvátný, než abych si ho snad chtěl sám pokazit. O mém dětství lze pouze říci, že bylo krásné a radostné; nechávali mi volnost, abych sám objevoval své záliby a vlohy, sám si připravoval nejniternější radosti a bolesti a považoval budoucnost nikoli za cizí moc shůry, ale za naději a získávání vlastních sil. Tak jsem nepoznamenán procházel školami jako neoblíbený a málo nadaný, zato však klidný žák, který je nakonec přenechán sám sobě, protože zřejmě nesnáší žádné silné vlivy.

Asi v šesti nebo v sedmi letech jsem pochopil, že ze všech neviditelných mocností je hudba určená k tomu, aby mě nejvíce zaujala a ovládala. Od té chvíle jsem měl svůj vlastní svět, své útočiště a své nebe, které mi nikdo nemohl vzít nebo zmenšit a které jsem si nepřál s nikým sdílet. Byl jsem muzikant, přestože do svých dvanácti let jsem se neučil hrát na žádný hudební nástroj a nepomýšlel na to, že bych si později chtěl vydělávat na chléb muzicírováním.

Od té doby při tom zůstalo, aniž se něco podstatného změnilo, a proto se mi při pohledu zpátky můj život nejeví pestrý a mnohotvárný, nýbrž od samého začátku naladěný na jeden základní tón a nastavený na jednu jedinou hvězdu. Ať se mi jinak dařilo dobře nebo špatně, můj vnitřní život zůstal nezměněn. Mohl jsem se dlouhý čas toulat v cizích vodách, nedotknout se notového sešitu ani žádného hudebního nástroje, a přece jsem měl v každé hodině v krvi a na rtech melodii, takt a rytmus v dýchání a žití. Byt jsem na mnoha jiných cestách usilovně hledal vykoupení, zapomnění a osvobození, byt jsem sebevíc žíznil po Bohu, poznání a pokoji, vždy jsem to všechno našel pouze v hudbě. Nemusel to být Beethoven nebo Bach - skutečnost, že hudba vůbec na světě je, že člověk může být někdy až do hloubi srdce pohnut taktem a prolnut harmonií, pro mě pokaždé znovu znamenala hlubokou útěchu a ospravedlnění veškerého života. Ach hudba! Napadne těmelodie, zpíváš si ji bezhlasně, jen uvnitř, prosákneš jí svou podstatu, zmocní se všech tvých sil a pohybů - a na okamžiky, po které v tobě žije, vymaže všechno náhodné, zlé, syrové, smutné, dá rozeznít světu, ulehčuje těžké a propůjčuje křídla strnulému! To všechno může udělat melodie jedné lidové písničky! A což teprve harmonie! Už každý pěkně znějící souzvuk čistěnaladěných tónů, například ve vyzvánění zvonů, nasytí mysl půvabem a požitkem a stupňuje se s každým dalším souznějícím tónem, až nakonec může roznítit srdce a rozechvět je slastí, jak to nedokáže žádná jiná rozkoš.

Ze všech představ ryzí blaženosti, které si národy a básníci vysnili, se mi vždycky jako nejvyšší a nejniternější jevila ta o naslouchání harmonii sfér. K ní se upínaly mé nejhlubší a nejskvostnější sny - na okamžik dlouhý jako úder srdce slyšet zaznít stavbu kosmu a veškerenstvo života v jejich tajné, vrozené harmonii. Ach, jak jen může být život tak zmatený a rozladěný a prolhaný, jak jen mohou panovat mezi lidmi lež, zloba, závist a nenávist, když přece každá, i nejnepatrnější písnička a každá sebeskromnější hudba tak jasně káží, že čistota, harmonie a bratrská hra jasně naladěných tónů otevírá nebe! A jak já mohu spílat a hněvat se, když sám jsem při nejlepší vůli nedokázal učinit ze svého života žádnou píseň, žádnou čistou hudbu! V nejhlubším nitru sice cítím neodbytného nabadače, žíznivou žádostivost po čistém, blahodárném, blaženém znění a doznívání; mé dny jsou však plné náhod a nelibozvučnosti, a kamkoli se obrátím a kdekoli zaklepu, nikde mi nic čistě a jasně nezazní zpátky.

Dost už o tom, chci vyprávět. Když si uvědomím, pro koho tyto stránky píši, kdo vlastně nade mnou má takovou moc, že ode mne může žádat vyznání a prolomit mou osamělost, musím vyslovit jedno milé ženské jméno, které pro mne představuje nejen velký kus žití a osudu, nýbrž také může stát jako hvězda a vznešený symbol nade vším.