Hermann Hesse
překlad: Ivana Vízdalová

GERTRUDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Šestá kapitola

Že se život žije těžce, to jsem občas nejasně cítil už dříve. Teďjsem měl opět o čem přemýšlet. Dodnes jsem nikdy neztratil pocit rozporu, který v onom poznání koření. Neboť můj život byl chudý a svízelný, a přece se druhým, a mnohdy i mně, zdál bohatý a krásný. Mně se lidský život jeví jako hluboká, smutná noc, kterou by nebylo možno unést, kdyby tu a tam nezaplály blesky, jejichž náhlé světlo je tak útěšné a nádherné, že sekundy, po které trvá, dokáží vymazat a ospravedlnit léta temnoty.

Tma, bezútěšné temno, to je ten strašný koloběh každodenního života. Proččlověk ráno vstává, jí, pije, zase si lehá? Dítě, divoch, zdravý mladý člověk či zvíře tím koloběhem lhostejných věcí a činností netrpí. Kdo se netrápí myšlením, toho těší ranní vstávání a jídlo a pití, ten v tom nachází uspokojení a nechce jinak. Kdo však takovou samozřejmost ztratil, ten v běhu dní lačně a bděle hledá okamžiky skutečného života, jejichž záblesky obšťastňují a smazávají pocit času včetně všech myšlenek o smyslu a cíli celku. Tyto okamžiky lze nazývat tvůrčími, protože se zdá, že přinášejí pocit souznění se Stvořitelem, člověk v nich všechno, i to, co je jinak náhodné, pociťuje jako chtěné. Je to totéž, čemu mystikové říkají splynutí s Bohem. Možná přejasné světlo těchto okamžikůčiní všechny ostatní tak pochmurnými, možná ta osvobozená, čarovná lehkost oněch okamžikůslastně se vznášejících způsobuje, že ostatní život pociťujeme jako těžký a lepkavý a stahující nás dolů. Nevím, nedotáhl jsem to v myšlení a filozofování daleko. Ale jedno vím: jestli existuje blaženost a ráj, tak to musí být nerušené trvání takových okamžiků; a jestliže člověk může této blaženosti dosáhnout utrpením a tříbením v bolesti, nejsou žádné utrpení a žádná bolest tak velké, aby před nimi musel prchat.

Několik dní po otcově pohřbu - ještě jsem chodil celý otupělý a duševně ochablý - jsem se na bezcílné procházce dostal do předměstské ulice mezi zahrádkami. Ty malé hezké domečky ve mně vzbudily matnou vzpomínku, kterou jsem zamyšleně sledoval, až jsem poznal zahradu a dům svého starého učitele, jenž mé chtěl před několika lety obrátit na víru teosofů. Vstoupil jsem dovnitř, muž mi vyšel naproti, poznal mě a vlídně měvedl do pokoje, kde kolem knih a květináčů vanula lehká, milá vůně tabákového kouře.

“Jak se vám daří?” zeptal se pan Lohe. “Ach, ztratil jste otce! Vypadáte ustaraně. Tolik vás to zasáhlo?”

“Ne,” odpověděl jsem. “Smrt otce by měbolela víc, kdybych mu byl ještě cizí. Při své poslední návštěvějsem se s ním však spřátelil a zbavil se trapného pocitu viny, který člověk má vůči dobrým rodičům, dokud od nich bere více lásky, než může dát.”

“To mě těší.”

“Jak je to s vaší teosofií? Rád bych od vás něco slyšel, protože se mi vede špatně.”

“Copak vás tedy trápí?”

“Všechno. Nemohu žít a nemohu umřít. Všechno se mi to zdá špatné a hloupé.”

Pan Lohe bolestněstáhl svou dobrotivou, spokojenou tvář zahradníka. Musím se přiznat, že právě ta vlídná, trochu (...)

(......)