Hermann Hesse
překlad: Ivana Vízdalová

MALÝ SVĚT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zasnoubení

V Jelení uličce je skromný obchod bílým zbožím, který stejně jako jeho okolí je dosud nedotčen změnami nové doby a má stále dost zákazníků. Každému, i když tam pravidelně chodí už dvacet let, se při odchodu dosud říká: “Prokažte mi tu čest a přijďte zase,” a občas tam zajdou dvě tři staré zákaznice, které požadují tolik a tolik loktů stužek a prýmků a jsou také v loktech obslouženy. Obsluhují neprovdaná majitelova dcera a jedna najatá prodavačka; sám majitel je v obchodě od rána do večera, nepromluví však nikdy ani slovo. Může mu být kolem sedmdesátky, je velmi malé postavy, má milé růžové líce, krátce sestřižený šedý vous, hlavu nejspíš už holou a na ní vždycky nosí tuhou kulatou čepičku s vyšívanými květinami a meandry. Jmenuje se Andreas Ohngelt a patří k ctihodnému patriciátu města.

Na mlčenlivém mužíčkovi nikdo nevidí nic zvláštního, vypadá už desítky let stejně a zdá se, že nestárne, ale že taky nikdy nebyl mladší. Jenže i Andreas Ohngelt byl kdysi chlapec a mladík, a když se zeptáte starších lidí, můžete se dozvědět, že se mu dříve říkávalo “malý Ohngelt” a že proti své vůli požíval jisté slávy. Jednou, asi před pětatřiceti lety, dokonce prožil “románek”, který tenkrát znal v Gerbersau každý, i když ho teď už nikdo nechce vyprávět ani poslouchat. Týkalo se to jeho zasnoubení.

Mladý Andreas měl už ve škole odpor k řečnění a družnosti, všude se cítil přebytečný, měl pocit, že ho každý pozoruje, a byl tak ustrašený a skromný, že se každému už předem podřídil a vyklidil pole. Před učiteli měl hluboký respekt, před kamarády strach smíšený s obdivem. Nikdy ho nebylo vidět na ulici a na hřištích, jen zřídka při koupání v řece, v zimě se vždycky lekl a skrčil, když viděl, že nějaký chlapec nabírá do ruky sníh. Zato doma si s potěšením něžně hrál s panenkami po starší sestře a s dětským krámkem, kde vážil mouku, sůl a písek a balil je do kornoutků, potom je mezi sebou vyměňoval, vysypával, přebaloval a znovu vážil. Také rád matce pomáhal s lehčími domácími pracemi, nakupoval za ni nebo na zahrádce obíral plže ze salátu.

Jeho spolužáci ho sice často trápili a vysmívali se mu, ale protože se nikdy nevztekal a nezlobil se na ně, měl vcelku snadný a docela spokojený život. Přátelství a cit, které u sobě rovných nenacházel a které se sám neodvážil projevit, věnoval panenkám. Otce záhy ztratil, byl pozdní dítě a matka by si ho zřejmě byla přála jiného, ale nechala ho dělat, co chtěl, a za jeho poslušnou přítulnost se mu odvděčovala poněkud soucitnou láskou.

Tento snesitelný stav však trval jen tak dlouho, dokud malý Andreas za sebou neměl školu a učení, které odsloužil na horním tržišti v Dierlammově obchodě. Asi v té době, to jest přibližně od jeho sedmnáctého roku, se jeho nitro prahnoucí po něžnostech vydalo jinými cestami. Mladík, jenž zůstal drobný a plachý, se začal stále více ohlížet za děvčaty a v srdci si postavil oltář ženské lásky, na němž plameny šlehaly tím výše, čím smutněji se odvíjela jeho zamilování.

K seznamování a okukování dívek každého věku měl hojně příležitostí, neboť mladý Ohngelt, když uplynul čas učení, nastoupil do obchodu bílým zbožím, který patřil jeho tetě a po níž ho měl jednou převzít. Přicházely tam den co den děti, žákyně ze školy, mladé slečny a staré panny, služebné a vdané ženy, přehrabovaly se ve stužkách a plátnech, vybíraly si lemy a vzory k vyšívání, chválily a kritizovaly, smlouvaly a chtěly se poradit, aniž rady uposlechly, kupovaly a koupené zase měnily. U toho všeho mladík zdvořile a nesměle postával, vytahoval zásuvky, stoupal a zase sestupoval po příručním žebříčku, rozkládal a zase skládal, zapisoval objednávky a dával informace o cenách a každých osm dní byl zamilovaný do jiné zákaznice. S ruměncem vychvaloval prýmky a vlnu, rozechvěle potvrzoval účty, s bušícím srdcem přidržoval dveře krámu a říkal větičku o cti a brzkém příchodu, když mladá krasavice domýšlivě vycházela z krámu.

Andreas si ve snaze kráskám se opravdu zalíbit a být jim příjemný osvojil jemné a pozorné způsoby. Každé ráno si pečlivě učesal světlé vlasy, šaty a prádlo udržoval v úzkostlivé čistotě a netrpělivě sledoval, jak mu pomalu vyrůstá knírek nad horním rtem. Naučil se elegantním poklonám při vítání zákazníků, naučil se při předkládání zboží opírat hřbetem levé ruky o pult a stát jen na jedné noze s druhou opřenou o špičku a dotáhl to k mistrovství v usmívání, které záhy ovládal od diskrétního úsměvu po rozzářenost vnitřním štěstím. Kromě toho byl neustále na lovu nových krásně znějících frází, které většinou sestávaly z příslovcí, a on se jim učil a vynalézal stále nové a skvělejší. Protože už z domova byl v řeči neobratný a ustrašený a jen zřídka vyslovil úplnou větu s podmětem a přísudkem, našel teď v této podivné slovní zásobě pomoc a zvykl si předstírat sobě i druhým jakousi řečnickou schopnost, byt se přitom vzdával smyslu a srozumitelnosti toho, co říkal.

Když někdo řekl: “To je ale dneska nádherné počasí,” malý Ohngelt odpověděl: “Jistě - ano - nepochybně, s dovolením ovšem.” Když se zákaznice zeptala, jestli plátno také vydrží, pravil: “(5 prosím, ano, bez pochyby, takříkajíc zcela jistě.” A když se někdo zeptal, jak se mu vede, odvětil: “Díky nejoddanější - pochopitelně dobře - těší mě velice -.” Ve zvláště důležitých a významných situacích se neobával užít výrazů jako “nicméně, ale přece jen, v žádném případě proti”. Přitom bylo celé jeho tělo od skloněné hlavy až po poťukávající špičku nohy zosobněním pozornosti, zdvořilého výrazu. Nejvýrazněji však hovořil jeho poměrně dlouhý krk, hubený a šlachovitý, s překvapivě velkým a pohyblivým ohryzkem. Když malý dychtivý obchodníkův pomocník ve stakatovém tempu odpovídal, vypadalo to, že celou jeho třetinu tvoří ohryzek.

Příroda nerozděluje své dary beze smyslu, a jestliže Ohngeltův výrazný krk byl v rozporu s jeho řečnickými schopnostmi, pak byl tím oprávněnější jako osobní rys a charakteristický znak vášnivého pěvce. Andreas byl velkým příznivcem zpěvu. Ani při nejzdařilejších komplimentech, při nejvypilovanějších obchodnických gestech, při nejprocítěnějším “přece jen” a “když už” mu duše tak nejihla jako při zpívání. Tento talent zůstal po dobu školní docházky skrytý, když však skončilo mutování, rozvíjel se čím dál krásněji, i když jen v soukromí. Neboť k Ohngeltově úzkostné plachosti by se nehodilo holdovat tajnému potěšení a umění jinak než v nejbezpečnějším skrytu.

Večer, když mezi večeří a ulehnutím trávil hodinku ve své komůrce, v temnotě přezpívával své písně a rozplýval se v lyrickém nadšení. Hlasově byl poměrně vysoký tenor a co mu chybělo na školenosti, snažil se nahradit temperamentem. V oku měl vlahý lesk, hlavu s nádhernou pěšinkou zakláněl a ohryzek mu s tóny stoupal a klesal. Jeho oblíbená píseň byla “Když vlaštovky táhnou domů”. Při sloce “Loučení, ach loučení bolí,” rozechvěle protahoval tóny a někdy měl v očích slzy.

Ve své obchodní dráze dělal rychlé pokroky. Původně se plánovalo, že ho pošlou ještě na pár let do většího města. Učinil se však už teď v tetině krámě tak nepostradatelným, že ho nechtěla pustit, a protože měl později krám převzít jako dědic, bylo o jeho vnější blahobyt na věčné časy postaráno. Jinak tomu bylo s touhou jeho srdce. Pro všechny dívky svého věku, především pro ty hezké, nebyl navzdory svým pohledům a poklonám ničím jiným než komickou figurkou. Byl do nich všech po řadě zamilovaný a bral by každou, která by mu vyšla jen o krok vstříc. Ale nevyšla žádná, přestože pozvolna obohacoval svou řeč o ty nejvzdělanější fráze a svou toaletu o ty nejpříjemnější věci.

Jedna výjimka tu, pravda, byla, jenomže si jí sotva povšiml. Slečna Pavla Kircherová, které se říkalo Kircherovic Pavlínka, k němu byla vždycky milá a zdálo se, že ho bere vážně. Samozřejmě nebyla ani mladá, ani hezká, spíše o několik let starší než on a dost nenápadná, jinak ale šikovná a vážená dívka z dobře situované řemeslnické rodiny. Když ji Andreas na ulici pozdravil, mile a vážně poděkovala, a když přišla do krámu, byla vlídná, prostá a skromná, usnadňovala mu obsluhu a brala jeho obchodnické pozornosti jako bernou minci. Proto ji docela rád viděl a měl k ní důvěru, jinak mu však byla úplně lhostejná a patřila k těm několika málo svobodným dívkám, na které mimo obchod nikdy ani nepomyslel.

Svou naději vkládal hned v pěkné nové boty, hned v hezký šátek kolem krku, nehledě samozřejmě na knírek, který mu časem vyrazil a který si střežil jako oko v hlavě. Nakonec si koupil od jednoho obchodního cestujícího i zlatý prsten s velkým opálem. To mu bylo šestadvacet let.

Když mu bylo třicet a stále ještě z toužebné dáli obeplouval přístav manželství, považovaly matka a teta za nutné účinně zasáhnout. Teta, která už byla dosti v letech, zahájila nabídkou, že mu postoupí obchod ještě za svého života, ale pouze v den jeho svatby s bezúhonnou gerbersauskou dívkou. To byl i pro matku signál k útoku. Po dlouhých úvahách dospěla k závěru, že syn musí vstoupit do nějakého spolku, aby se dostal více mezi lidi a naučil se, jak se chovat k ženám. A protože dobře znala jeho lásku k pěveckému umění, zamýšlela chytit ho na tuto udičku a vybídla ho, aby se přihlásil za člena pěveckého kroužku.

I přes svůj strach ze společnosti Andreas v podstatě souhlasil. Ale místo pěveckého kroužku navrhl spolek církevního zpěvu, protože se mu prý vážná hudba líbí víc. Skutečným důvodem však bylo, že do spolku církevního zpěvu chodila Margareta Dierlammová. Byla to dcera Ohngeltova bývalého mistra, velmi hezké a veselé děvče něco přes dvacet let a Andreas do ní byl v poslední době zamilovaný, protože už delší dobu na něj nezbývaly žádné svobodné stejně staré dívky, alespoň žádné pěkné.

Matka neměla proti spolku církevního zpěvu žádnou vážnou námitku. Sice tento spolek nepořádal ani z poloviny tolik společenských večerů a slavností jako pěvecký kroužek, zato však v něm bylo členství mnohem levnější a i tady bylo dost dívek z dobrých rodin, se kterými se Andreas bude na zkouškách a při vystoupeních setkávat. A tak se bez meškání vypravila s panem synem ke stařičkému učiteli, který spolek vedl a vlídně je přijal.

“Tak, pane Ohngelte,” řekl, “vy byste chtěl u nás zpívat?”

“Ano, jistě, prosím -”

“A už jste dříve zpíval?”

“Ach, ano, tedy, v jistém smyslu -”

“No, vyzkoušíme to. Zazpívejte nějakou píseň, kterou umíte zpaměti.”

Ohngelt zrudl jako chlapec a za žádnou cenu nechtěl začít. Učitel však trval na svém a nakonec se málem rozzlobil, takže Andreas konečně přece jen překonal rozpaky a s rezignovaným pohledem upřeným na klidně sedící matku zanotoval oblíbenou píseň. Strhla ho a on první verš zapěl bez zadrhnutí.

Dirigent pokynul, že to stačí. Už byl opět velmi zdvořilý a řekl, že to bylo sice pěkně zazpíváno, a je vidět, že con amore, ale možná je to nadání spíše pro světskou hudbu a jestli by to snad nechtěl zkusit třeba v pěveckém kroužku. Pan Ohngelt už chtěl ze sebe vysoukat rozpačitou odpověď, když se do věci vložila matka. On zpívá opravdu dobře, prohlásila, jen teď byl trochu rozpačitý, a ona by byla opravdu velmi ráda, kdyby ho přijal, pěvecký kroužek je přece něco docela jiného a není tak na výši a ona také každý rok přispívá na kostel a zkrátka kdyby byl pan učitel tak hodný, alespoň na zkušební dobu, pak už se uvidí. Starý muž se ještě dvakrát chlácholivě pokusil jí to rozmluvit, že církevní zpěv není žádná zábava a že na varhanním kůru je už beztak málo místa, mateřská výmluvnost však nakonec přece zvítězila. Letitému dirigentovi se ještě nestalo, že by se ke zpívání přihlásil více než třicetiletý muž a přivedl s sebou jako oporu svou matku. Přestože pro něj byl tento přírůstek do sboru neobvyklý a vlastně nepohodlný, celá věc ho v skrytu bavila, i když ne kvůli hudbě. Pozval Andrease na příští zkoušku a s úsměvem nechal oba odejít.

Ve středu večer se malý Ohngelt přesně na čas dostavil do školní třídy, kde se konaly zkoušky. Nacvičoval se chorál na Velikonoce. Postupně přicházející zpěváci a zpěvačky nového člena velmi vlídně zdravili a všichni se chovali tak uvolněně a vesele, že se Ohngelt cítil báječně. Byla tu i Margareta Dierlammová a i ona s milým úsměvem na nováčka kývla. Sice za sebou občas zaslechl tichý smích, byl však zvyklý, že je považován za trochu komického, a nenechal se tím vyvést z míry. Ale udivilo ho zdrženlivé a vážné chování Kircherovic Pavlinky, která tu také byla, a jak záhy zpozoroval, patřila k váženým zpěvačkám. Jinak mu vždy projevovala účinlivou přízeň a teď byla právě ona podivně chladná a bezmála se zdálo, že je jí proti mysli, že se sem vetřel. Ale co je mu do Kircherovic Pavlínky?

Při zpívání si Ohngelt vedl nadmíru opatrně. Měl sice ještě ze školy nějaké ponětí o notách a mnohé takty zpíval tiše podle ostatních, celkem však si nebyl svým uměním příliš jist a s úzkostí pochyboval o tom, zda se to někdy změní. Dirigent, kterého Andreasova rozpačitost bavila a dojímala, ho šetřil a při loučení dokonce řekl: “Když vydržíte, časem to půjde.” Celý večer však měl Andreas to potěšení být v Margaretině blízkosti a často se na ni smět podívat. Pomyslel si, že při veřejném vystoupení před a po bohoslužbě stojí tenory hned za dívkami, a maloval si tu slast, že o Velikonocích a při všech dalších příležitostech bude stát blízko slečny Dierlammové a bez obav ji bude moci pozorovat. Tu si ke svému žalu uvědomil, jak je malý a nízkého vzrůstu a že když bude stát mezi ostatními zpěváky, nic neuvidí. S velkou námahou a zajíkáním se touto nadcházející strastí u varhan svěřil jednomu ze zpěváků, samozřejmě bez udání skutečného důvodu svých obav. Kolega ho se smíchem uklidnil a pravil, že už mu dopomůže k nějakému slušnějšímu postavení.

Když zkouška skončila, všichni se rychle rozešli, jen tak tak že se ještě pozdravili. Někteří pánové provázeli domů dámy, jiní si společně zašli na sklenici piva. Ohngelt zůstal sám a žalostně stál na náměstíčku před temnou školní budovou, zaraženě se díval za ostatními, zvláště za Margaretou Dierlammovou, a tvářil se zklamaně, když ho míjela Kircherovic Pavlínka, a jak smekl klobouk, řekla: “Jdete domů? Tak to máme stejnou cestu a můžeme jít spolu.” Vděčně se k ní připojil a spěšně kráčel vedle ní mokrými, březnově chladnými ulicemi k domovu, aniž s ní vyměnil více slov než pozdrav na dobrou noc.

Druhý den přišla do krámu Margareta Dierlammová a on ji směl obsluhovat. Sahal na každou látku, jako by to bylo hedvábí, a oháněl se metrem jako smyčcem, do každé službičky vkládal cit a půvab a tiše se odvažoval doufat, že řekne slůvko o spolku a včerejší zkoušce. A skutečně to také udělala. Už byla ve dveřích, když se zeptala: “To byla pro mě novinka, že také zpíváte, pane Ohngelte. Zpíváte už dlouho?” A zatímco s bušením srdce ze sebe vypravil “Ano - spíše jen tak - s dovolením,” lehce kývla hlavou a zmizela v uličce.

Podívejme, podívejme, pomyslel si a spřádal sny o budoucnosti, dokonce při uklízení poprvé v životě zaměnil polovlněné prýmky za čistě vlněné.

Mezitím se blížily Velikonoce, a protože kostelní sbor měl zpívat na Velký pátek i na Velikonoční neděli, konaly se zkoušky několikrát v týdnu. Ohngelt se dostavil vždycky přesně, velmi se snažil, aby nic nepokazil, a všichni s ním také jednali přívětivě. Jen Kircherovic Pavlínka jako by s ním nebyla doopravdy spokojená a to mu nebylo milé, protože nakonec to byla jediná dáma, k níž měl plnou důvěru. Také se stalo pravidlem, že šel po jejím boku domů, neboť nabídnout doprovod Margaretě sice bylo vždy jeho tichým přáním a rozhodnutím, nikdy však k tomu nesebral odvahu. Tak teď chodil s Pavlínkou. Poprvé nepadlo cestou domů ani slovo. Podruhé ho Kircherová oslovila a otázala se, proč je tak skoupý na slovo a jestli se jí snad bojí.

“Ne,” zajíkl se polekaně, “to ne - spíše - jistě ne - naopak.”

Tiše se zasmála a zeptala se: “A jak to jde se zpíváním? Těší vás to?”

“Samozřejmě ano - velmi - ovšem.”

Zavrtěla hlavou a tiše řekla: “Copak se s vámi, pane Ohngelte, opravdu nedá mluvit? Vy se také vyhnete každé odpovědi.”

Bezmocně se na ni zadíval a zakoktal.

“Já to přece myslím dobře,” pokračovala. “Nevěříte mi?”

Prudce přikyvoval.

“No prosím! Cožpak neumíte říci nic jiného než jak to a přece jen a s dovolením a podobné hlouposti?”

“Ano, to ano, umím, přestože - jistě.”

“Ano, přestože, jistě. Řekněte mi, večer s paní matkou a s tetou přece také mluvíte normálně, ne? Tak mluvte stejně se mnou a s ostatními lidmi. Potom by přece bylo možné vést rozumný hovor. Nechcete?”

“Ale ano, já chci - jistě -”

“Tak dobře, to je od vás moudré. Teď s vámi tedy mohu mluvit. Ráda bych vám totiž leccos pověděla.”

A začala s ním mluvit tak, jak nebyl zvyklý. Zeptala se ho, co hledá ve spolku církevního zpěvu, když přece neumí zpívat a skoro všichni jsou tam mladší než on. A jestli si nevšiml, že si tam z něj často dělají legraci, a samé takové věci. Ale čím více ho obsah její řeči pokořoval, tím naléhavěji pociťoval vlídnost a dobrý úmysl jejích domluv. Trochu plačtivě kolísal mezi chladným odmítnutím a dojatou vděčností. A to už byli před domem Kircherových. Pavla mu podala ruku a vážně pravila:

“Dobrou noc, pane Ohngelte, a nic ve zlém. Příště si zase pohovoříme, ano?”

Zmateně šel domů, a i když ho bolelo pomyšlení na to, co mu odhalila, bylo mu novinkou a útěchou, že s ním někdo mluvil tak přátelsky a vážně a myslel to s ním tak dobře.

Cestou z další zkoušky se mu už dařilo mluvit docela normálně, asi jako doma s matkou, a s tímto úspěchem v něm rostla odvaha a sebedůvěra. Následujícího večera už byl tak daleko, že se pokusil o přiznání, byl dokonce napůl odhodlán říci jméno Dierlammová, neboť si sliboval nemožné od toho, že to bude Pavla vědět a pomůže mu. Ale nenechala ho k tomu dojít. Náhle jeho doznání přerušila a řekla: “Vy se chcete oženit, že? To je také to nejmoudřejší, co můžete udělat. Věk na to máte.”

“Věk ano,” odvětil smutně. Ale ona se jen zasmála a on šel domů bez útěchy. Příště zase zavedl řeč na tuto záležitost. Pavlínka jen poznamenala, že přece sám musí vědět, koho chce; jisté je jenom to, že role, kterou hraje v pěveckém spolku, mu v tom nemůže pomoci, protože mladé dívky se u svého vyvoleného smíří raději se vším možným, jen ne se směšností.

Duševní muka, do nichž ho tato slova uvrhla, konečně ustoupila vzrušení z příprav na Velký pátek, kdy se měl Ohngelt poprvé ukázat na varhanním kůru ve sboru. Toho rána se zvláště pečlivě oblékl a s navoskovaným cylindrem časně přišel do kostela. Když mu bylo přiděleno místo, obrátil se ještě jednou na toho kolegu, který mu slíbil, že mu při rozestavování pomůže. Skutečně se zdálo, že dotyčný na to nezapomněl, kývl na chlapce šlapajícího měchy a ten s úsměvem přinesl bedýnku, tu postavili na Ohngeltovo místo a na ni si malý muž stoupl, takže teď požíval, co se možnosti vidět a být viděn týče, stejné výhody jako nejdelší tenoři. Jenomže takto stát bylo namáhavé a nebezpečné, musel přesně udržovat rovnováhu a prolil nejednu kapku potu při pomyšlení, že by mohl spadnout a se zlomenýma nohama se zřítit mezi dívky stojící níž u zábradlí, neboť kůr se svažoval v úzkých, strmých terasovitých stupních dolů směrem ke kostelní lodi. Zato však měl to potěšení dívat se ze závratné blízkosti na šíji Margarety Dierlammové. Po zpěvu a celé bohoslužbě se cítil úplně vyčerpaný a zhluboka si oddychl, když se otevřely dveře a zazněly zvony.

Druhý den mu Kircherovic Pavlínka vyčetla, že jeho uměle vyvýšené místo vypadá opravdu domýšlivě a zesměšňuje ho. Slíbil, že se nadále už nebude za svůj malý vzrůst stydět, ale druhý den, na svátek velikonoční, chtěl bedýnku ještě naposledy použít, už proto, aby toho pána, co mu to nabídl, neurazil. Neodvážila se ho zeptat, zda nevidí, že právě ten přinesl bedýnku jen proto, aby si z něj udělal legraci. Zavrtěla hlavou, nechala ho být a jeho hloupost ji rozzlobila a jeho bezelstnost ji zároveň dojala.

O Velikonoční neděli byla na kůru nálada ještě o něco slavnostnější než minule. Uváděla se náročná hudba a Ohngelt statečně balancoval na svém lešení. Ke konci chorálu však s hrůzou zjistil, že jeho podstaveček se mu pod nohama začíná kývat a ujíždět. Nemohl dělat nic jiného než klidně stát a pokud možno zabránit pádu z podia. To se mu také podařilo a místo skandálu a neštěstí se nepřihodilo nic jiného, než že tenor Ohngelt se za tichého praskání pomalu zmenšoval a se strachem ve tváři klesal, až zmizel z dohledu. Dirigent, kostelní loď, kruchta a krásná šíje plavovlasé Margarety se mu postupně ztrácely z očí, ve zdraví se však dostal na zem a v kostele si kromě šklebících se bratří ze sboru všimla té události jen část školáků sedících poblíž. Nad místem jeho potupy se nesl a jásal umělecky náročný velikonoční chorál.

Když lidé za zvuků posledních varhanních tónů vycházeli z kostela, zůstal sbor ještě na pár slov na kůru, protože zítra, na Velikonoční pondělí, se jako každý rok konal slavnostní výlet spolku. Od tohoto výletu si Andreas Ohngelt od začátku hodně sliboval. Teď dokonce našel odvahu a zeptal se slečny Dierlammové, zda má také v úmyslu jít, a ta otázka mu splynula ze rtů bez velkých potíží.

“Ano, jistě půjdu,” řekla hezká dívka klidně a dodala: “Ostatně neublížil jste si prve?” Přitom dala průchod potlačovanému smíchu natolik, že už nevyčkala na odpověď a odběhla. V tom okamžiku se na něj podívala Pavlínka soucitným a vážným pohledem, který Ohngeltův zmatek ještě vystupňoval. Jeho odvaha, jak rychle vzplanula, tak rychle ho zase opustila, a kdyby o výletu už předtím nemluvil s maminkou a nevyzval ji, aby šla s ním, nejraději by teď upustil od výletu, od spolku i od všech nadějí.

Velikonoční pondělí bylo modré a slunné a kolem druhé hodiny se téměř všichni členové pěveckého spolku s četnými hosty a příbuznými sešli nad městem v modřínové aleji. Ohngelt s sebou přivedl matku. Večer předtím se jí přiznal, že se zamiloval do Margarety Dierlammové, že sice chová jen málo nadějí, ale přece jen trochu důvěřuje matčině podpoře a odpolednímu výletu. I když matka přála svému chlapci to nejlepší, přece jen se jí Margareta pro něj zdála moc mladá a moc hezká. Ale zkusit se to může; hlavní věc, aby Andreas brzy dostal ženu, už kvůli obchodu.

Vyrazilo se bez zpěvu, protože lesní cesta stoupala poměrně prudce a nepohodlně. Paní Ohngeltová však přesto našla dost soustředění a dechu, aby za prvé synovi udělila poslední lekci chování pro příští hodiny a potom zahájila zábavný rozhovor s paní Dierlammovou. Margaretina matka, obtížně nabírající dech, aby se při namáhavém stoupání zmohla alespoň na nejdůležitější odpovědi, vyslechla spoustu příjemných a zajímavých věcí. Paní Ohngeltová začala s nádherným počasím, pak přešla k holdu církevní hudbě, ke chvále pěkného zevnějšku paní Dierlammové a k nadšení nad Margaretinými jarními šaty, setrvala u záležitostí toalety a nakonec vylíčila obdivuhodný vzestup, jaký zaznamenal obchod bílým zbožím patřící švagrové. Paní Dierlammové nezbývalo nic jiného, než se také pochvalně zmínit o mladém Ohngeltovi, který prokazuje tolik vkusu a obchodnických schopností, což její manžel už před lety, v době, kdy se u něj Andreas učil, zpozoroval a uznával. Na tuto lichotku odpověděla nadšená matka napůl povzdechem. Jistě, Andreas je schopný a ještě to daleko dotáhne, také ten skvělý obchod mu už skoro patří, ale je to zlé s jeho plachostí před ženami. Nechybí mu sice chuť ani potřebné ctnosti, chybí mu však důvěra a odvaha k činu.

Paní Dierlammová teď začala ustaranou matku těšit, a i když byla velmi vzdálena pomyšlení na svou dceru, přece jen ji ujišťovala, že spojení s Andreasem by mohlo být pro každou svobodnou dceru ve městě jen vítané. Ta slova vnímala Ohngeltová jako sladký příslib.

Mezitím byla Margareta s ostatní mládeží ze společnosti daleko vpředu a k této skupince nejmladších a nejveselejších se připojil i Ohngelt, přestože se svýma krátkýma nohama měl potíže jim stačit.

Zase k němu byli všichni vybraně vlídní, protože pro tyhle vtipálky byl ustrašený mužík se zamilovanýma očima tím pravým soustem. I krásná Margareta se připojila a zdánlivě vážně znovu a znovu vtahovala ctitele do rozhovoru, takže byl celý rozpálený šťastným vzrušením a spolykanými kusy vět.

Jenže to potěšení netrvalo dlouho. Pozvolna si ten chudák přece jen všiml, že se mu za zády vysmívají, a i když se s tím dokázal vyrovnat, přece jen byl zarmoucený a opět ztrácel naději. Avšak pokud možno na sobě nedával nic znát. Rozpustilost mladých stoupala každou čtvrthodinkou a on se nuceně smál tím hlasitěji, čím více chápal, že všechny vtipy a narážky jsou namířeny na něj. Nakonec nejtroufalejší z chlapců, jak hora vysoký pomocník z lékárny, vystupňoval všechno škádlení opravdu hrubým žertem.

Právě šli kolem krásného starého dubu a lékárník prohlásil, že se pokusí dosáhnout rukama na nejspodnější větev vysokého stromu. Postavil se pod ni a několikrát vyskočil, ale nestačilo to a přihlížející, kteří stáli v půlkruhu kolem něj, se mu začali smát. Tu dostal nápad, že by si mohl vtipem opět získat úctu a na místo vysmívaného postavit někoho jiného. Uchopil proto malého Ohngelta kolem pasu, vyzvedl ho do výšky a vyzval ho, aby se chytil větve a pevně držel. Překvapený mužík se zlobil a jistě by neposlechl, kdyby se ve své nejisté poloze neobával, že spadne. Tak se chytil a křečovitě držel; jakmile to však jeho nosič zpozoroval, pustil ho a Ohngelt za smíchu mládeže bezmocně visel na větvi, třepal nohama a vyrážel vzteklé výkřiky.

“Dolů!” řval. “Hej, vy, okamžitě mě sundejte dolů!”

Hlas mu přeskakoval, cítil se úplně zničený a navždy zostuzený. Lékárník však mínil, že se musí vykoupit, a všichni nadšeně tleskali.

“Musíte se vykoupit!” volala i Margareta Dierlammová.

Tomu přece jen nedokázal odolat.

“Ano, ano,” vykřikl, “ale rychle!”

Jeho trapič pronesl krátkou řeč, jejímž obsahem bylo, že pan Ohngelt je už tři týdny členem spolku církevního zpěvu, aniž ho kdy kdo slyšel zpívat. Teď nemůže být ze své vysoké a nebezpečné polohy vysvobozen dříve, dokud shromáždění nezazpívá nějakou píseň.

Jakmile dopověděl, Andreas už začal zpívat, protože cítil, že ho opouštějí síly. Napůl se vzlykem naladil: “Pamatuješ ještě tu hodinu,” a nebyl hotov ještě ani s první slokou, když se s výkřikem zřítil. Teď se všichni přece jen polekali, a kdyby si byl zlomil nohu, mohl by si být jist soucitem. Ale vstal, sice bledý, leč nezraněný, sáhl po svém klobouku, který ležel vedle na mechu, pečlivě si ho nasadil a mlčky odcházel - stejnou cestou, jakou přišli. Za první zátočinou usedl na kraj cesty a snažil se vzpamatovat.

Tady ho také našel lékárník, který se za ním vydal hnán špatným svědomím. Žádal ho o prominuti, odpovědi se však nedočkal.

“Opravdu mě to moc mrzí,” řekl ještě jednou prosebně. “Opravdu jsem neměl nic špatného v úmyslu. Prosím, promiňte mi to a pojďte zase s námi!”

“To je v pořádku,” odpověděl Ohngelt, mávl rukou a muž neuspokojen odcházel.

O něco později pomalu docházela druhá část společnosti se staršími lidmi a oběma matkami. Ohngelt šel k matce a řekl:

“Chci domů.”

“Domů? A pročpak? Stalo se něco?”

“Ne. Ale stejně to nemá cenu, teď to vím jistě.”

“Tak? Dostal jsi košem?”

“Ne, ale vím přece - “

Přerušila ho a táhla ho s sebou dál.

“Teď žádné hlouposti! Půjdeš dál s námi a ono to už bude dobré. Při kávě tě posadím k Margaretě, dávej pozor.”

Ztrápeně zavrtěl hlavou, poslechl však a šel dál. Kircherovic Pavlínka se pokusila s ním zapříst rozhovor, ale musela to zase vzdát, protože se jen mlčky díval před sebe a tvářil se podrážděně a zatrpkle, jak ho ještě nikdy předtím neviděla.

Po půl hodině dospěla společnost k cíli výletu, do lesní vesničky, jejíž hostinec byl proslavený dobrou kávou a v jejíž blízkosti byly trosky hradu loupežných rytířů. V zahradě hostince hrála mládež, která už dávno dorazila, různé hry. Teď z hostince vynášeli stoly a sestavovali je vedle sebe, mladí nosili židle a lavice; prostíraly se čisté ubrusy a objednávaly tácy se šálky, konvicemi, talířky a pečivem. Paní Ohngeltové se opravdu podařilo usadit syna po Margaretině boku. Ten však svou výhodu nijak nevnímal, jen prožíval své neštěstí a bezútěšně zíral před sebe, bezmyšlenkovitě lžičkou míchal stydnoucí kávu a zatvrzele mlčel i navzdory pohledům, které k němu matka vysílala.

Po druhém šálku kávy se mladí taškáři rozhodli, že se půjde na trosky hradu a tam se uspořádá hra. Mládež včetně dívek se hlučně zvedla. Vstala i Margareta Dierlammová a při vstávání předala skleslému Ohngeltovi svou hezkou, perlami pošívanou taštičku se slovy: “Pane Ohngelte, prosím vás, dobře mi ji pohlídejte, jdeme teď na hrad.” Přikývl a vzal věcičku k sobě. Krutá samozřejmost, se kterou předpokládala, že on zůstane se starými a nezúčastní se her, už ho neudivovala. Udivovalo ho jen, že to všechno nezpozoroval už od začátku, tu podivnou vlídnost při zkouškách, tu záležitost s bedýnkou a všechno ostatní.

Když mladí odešli a ostatní dále popíjeli kávu a povídali si, Ohngelt nepozorovaně zmizel ze svého místa, vyšel ze zahrady a namířil přes pole k lesu. Hezká taštička, kterou držel v ruce, vesele zářila ve slunečním svitu. Zastavil se u čerstvého pařezu. Vytáhl kapesník, rozprostřel ho na ještě světlé, vlhké dřevo a usedl na něj. Pak si podepřel hlavu do dlaní a oddával se smutným myšlenkám, a když jeho pohled opět padl na pestrou taštičku a zároveň sem poryv větru zanesl křik a veselý smích společnosti, sklonil těžkou hlavu ještě hlouběji a tiše, dětsky se rozplakal.

Zůstal tak sedět dobrou hodinu. Oči mu opět oschly a vzrušení se rozplynulo, ale smutný stav a beznadějnost jeho snah mu teď byly jasnější než předtím. Tu zaslechl, jak se blíží lehké kroky, šustí šaty, a než mohl vyskočit ze svého místa, stála vedle něj Pavla Kircherová.

“Úplně sám?” zeptala se v žertu. A protože neodpověděl a ona se na něj pozorněji zadívala, náhle zvážněla a zeptala se s ženskou dobrotivostí: “Copak vám schází? Stala se vám nějaká nehoda?”

“Ne,” zašeptal Ohngelt a nehledal žádnou frázi. “Ne. Jen jsem zjistil, že se nehodím mezi lidi. A že jsem jim dělal šaška.”

“No, tak zlé to nebude…”

“Ale ano, právě tak. Byl jsem pro ně šašek, zvláště pro děvčata.

Protože jsem byl dobrák a myslel jsem to upřímně. Měla jste pravdu, neměl jsem do spolku chodit.”

“Můžete zase vystoupit a všechno bude dobré.”

“Vystoupit sice mohu a udělám to raději dnes než zítra. Ale tím zdaleka ještě nebude všechno dobré.”

“Pročpak ne?”

“Protože jsem jim byl pro legraci. A protože teď už vůbec žádná...” Málem ho přemohlo vzlyknutí. Vlídně se zeptala: “- a protože teď už žádná?” Rozechvělým hlasem pokračoval: “Protože teď už si mě vůbec žádná dívka nebude vážit a nebude mě chtít brát vážně.” “Pane Ohngelte,” řekla Pavla pomalu, “nejste teď nespravedlivý?

Nebo si myslíte, že já si vás nevážím a neberu vás vážně?”

“Ano, to ano. Myslím, že vy si mě ještě vážíte. Ale to není ono.”

“A co je to ono?”

“Ach, Bože, vůbec bych o tom neměl mluvit. Ale jsem úplně blázen z toho, když si pomyslím, že každý je na tom lépe než já a já jsem přece také člověk, ne? Ale mě - mě - mě si nechce žádná vzít!”

Nastala delší odmlka. Potom Pavlínka zase začala:

“A už jste se té či oné zeptal, jestli vás chce nebo ne?”

“Zeptal? Ne, to ne. Proč taky? Vím předem, že žádná nechce.”

“Tak tedy žádáte, aby za vámi dívky přišly a řekly: Ach, pane Ohngelte, promiňte, ale já bych byla strašně ráda, kdybyste se se mnou oženil! No, to si můžete ještě dlouho počkat.”

“To já vím,” povzdychl si Andreas. “Vždyť vy víte, jak to myslím, slečno Pavlínko. Kdybych věděl, že to jedna se mnou myslí dobře a může mě trochu snést, tak -”

“Tak byste možná byl tak milostivý a zamrkal na ni, nebo kývl ukazováčkem! Bože můj, vy jste - vy jste -”

S tím rychle odcházela, ale ne snad se smíchem, nýbrž se slzami v očích. Ohngelt to nemohl vidět, všiml si však něčeho zvláštního v jejím hlase a na jejím odchodu, proto se za ní rozběhl, a když byl u ní a oba nenacházeli slov, náhle se objali a políbili. A malý Ohngelt byl zasnoubený.

Když se se svou nevěstou zahanbeně a přece statečně objevil ruku v ruce v zahradě hostince, byli už všichni připravení k odchodu a čekalo se jen na ně dva. Ve všeobecném zmatku, divení, potřásání hlavami a blahopřáních přistoupila k Ohngeltovi krásná Margareta a zeptala se: “No a kde jste nechal mou taštičku?”

Ženich se lekl a spěchal zpátky do lesa a Pavlínka běžela s ním. Na místě, kde tak dlouho seděl a plakal, ležela v hnědém listí třpytivá taštička a nevěsta řekla: “Dobře, že jsme se vrátili. Tamhle je ještě tvůj kapesník.”