Hermann Hesse
překlad: Ivana Vízdalová

MALÝ SVĚT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Walter Kömpff

O starém Hugovi Kömpffovi se nedá říci o mnoho více, než že to byl v každém ohledu pravý gerbersauský starousedlík té správné sorty. Starý, pevný a velký dům na tržišti, s nízkým, temným krámkem uvnitř, který však byl pokládán za zlatý důl, převzal po otci a dědovi a vedl ho dál ve starém duchu. Vlastní cestou šel pouze v tom, že si přivedl nevěstu odjinud. Jmenovala se Kornélie a byla to dcera faráře, hezká vážná dáma zcela nemajetná. Údiv a řeči o tom trvaly nějakou dobu, a i když ji i potom lidé považovali za trochu zvláštní, přece si na ni jakžtakž zvykli. Kömpff žil ve velmi tichém manželství a za dobrých časů pro obchod nenápadně v otcově stylu, byl dobrácký a vážený, přitom vynikající obchodník, takže mu nechybělo nic, co tady patří ke štěstí a blahobytu. V pravý čas přišel také synek a byl pokřtěn jménem Walter; měl tvář a tělesnou stavbu Kömpffů, oči však nikoli šedomodré, nýbrž po matce hnědé. Nu, pravda, Kömpffa s hnědýma očima ještě nikdy nikdo neviděl, ale kolem a kolem vzato se to otci nejevilo jako nějaké neštěstí a z chlapce také od počátku nerostl žádný odrodilec. Všechno šlo svým tichým, zdravým chodem, obchod běžel výtečně, žena byla sice stále ještě trochu jiná, než jak bylo zvykem, ale to nebyla žádná škoda a maličký rostl a prospíval a začal chodit do školy, kde patřil k nejlepším. Teď už obchodníkovi jen chybělo, aby se stal členem obecní rady, ale ani to na sebe nemohlo nechat dlouho čekat - a pak dosáhne svého vrcholu a všechno bude jako u otce a dědečka.

K tomu však nedošlo. Zcela v rozporu s kömpffovskou tradicí ulehl pán domu už ve čtyřiačtyřiceti letech na smrtelné lože. Umíral dosti pomalu, mohl tedy ještě v klidu určit a uspořádat všechno potřebné. A tak jednoho dne u něj u postele seděla jeho hezká tmavovlasá žena a hovořili o tom a onom, co se má stát a co by snad mohla budoucnost přinést. Především se samozřejmě mluvilo o malém Walterovi a ani je nepřekvapilo, že v tomto bodě rozhodně nebyli stejného mínění, a dostali se proto do tichého, ale úporného boje. Ovšem kdyby někdo poslouchal za dveřmi, nezpozoroval by žádnou hádku.

Žena totiž od prvního dne manželství dbala na to, aby i v nedobrých dnech panovala zdvořilost a mírná mluva. Nejednou se muž při nějakém návrhu nebo rozhodování rozzuřil, když vycítil její tichý, ale pevný odpor. Dokázala se však na něj při prvním ostrém slově podívat tak, že se rychle stáhl a svůj hněv buď potlačil, nebo alespoň odnesl s sebou do krámu či na ulici a ušetřil tím manželku, jejíž vůle potom většinou bez dalších slov platila a byla provedena. Tak i teď, kdy už byl blízko smrti a proti jeho poslednímu a největšímu přání stálo její jiné mínění, se rozhovor odvíjel s mírou a kázní. Avšak tvář nemocného vypadala, jako by se ovládal jen s nejvyšším vypětím, jako by kdykoli mohl nad sebou ztratit vládu a propadnout vzteku nebo zoufalství.

“Jsem na leccos zvyklý, Kornélie,” řekl, “a jistě jsi také mnohdy měla pravdu ty, ale pochop přece, že (...)

(......)