Hermann Hesse
překlad: Vladimír Tomeš

RANÁ PRÓZA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Bezesné noci
Věnování

Znáte Múzu nespavosti? Tu bledou, ostražitou, která sedí u lůžka toho, kdo je sám?

U mého osamělého lůžka sedávala po mnoho nocí, pokládala mi hebkou, křehkou ruku na čelo, unaveným hlasem mi zpívala písně, bezpočet písní, písně mého domova, dětské písně, milostné, o stesku po domově, melancholické písně. A místo unikajícího spánku rozprostírala kolem mých unavených očí tenký, barevný závoj vzpomínky a fantazie.

Ó ty dlouhé, ploužící se noci, za nichž naše pravé Já ze sebe shazuje všechna roucha, přes den zdobně utkaná, a útočí na nás otázkami, prosbami a výčitkami jako nějaké nemocné dítě. Ó ty bolestně jasné vzpomínky na všechny okamžiky našeho života, kdy jsme hřešili sami proti sobě a proti tajemným zákonům života! Ten řetěz slepoty, krutosti a nedorozumění, kterým jsme se sami přikovali k těmto úzkostným hodinám trýzně, z níž není úniku. Je nějaký člověk tak čistý, aby se mohl jen za jedné jediné takové noci podívat své duši do upřímných dětských očí a nestal se kořistí nesčetných výčitek a sebeobviňování?

Nevím o takovém a nevěřím v to. A přesto jsem těmto hodinám unikl a naučil jsem se jim žehnat, viděl jsem zoufalství skrývat se jen v temné záloze a jeho jedovatý dech se mě nedotkl.

Byla to ona Múza, ta bledá, ostražitá, jež mne svýma hebkýma rukama ochránila před propastí. Děkuji ti, ty cizinko, ty plná fantazie, a chci ti věnovat tyto vzpomínky na naše společně prosněné, probděné noci. Jak jsi byla krásná, když jsi svou jemnou, útěchyplnou ženskou tvář skláněla k mým horečnatým očím! Jak jsi byla krásná, když jsi se mnou naslouchala vzpomínce na starou píseň, mlčky, lehce předkloněná, s hlubokýma očima upřenýma do noci, s pramínkem pohádkově světlých vlasů spadlým přes zjasněné, oduševnělé čelo! Jak jsi byla krásná, když ses rozplakala, když jsi sklopila zrak a mlčky hledala na bílé posteli svou štíhlou ručkou mou ruku, když přes tvůj vážný obličej jako bolestný stín přelétl sen o ztracené lásce!

Jak jsi byla krásná!

První noc

Déšť, ticho, půlnoc. Jak se jmenuješ, bledá krásko? Usmíváš se, kladeš na kraj lůžka ruku vedle mé, že vypadají jako sourozenci. Budu tě nazývat Marií.

Jak jsi mě znovu nalezla, podivuhodná sestro, kterou jsem už tak dávno nespatřil? Bylo to před hezkou řádkou let, kdy jsem ti předčítal tu novelu, jíž jsem se lehkomyslně připravil o tvou přízeň. Zkrásněla jsi od té doby ach, kdybys ji byla tenkrát vydržela poslouchat do konce, oba bychom byli zůstali mladí a neseděla bys teď u mé postele, abys mi pomohla přetrpět ty spousty hodin od půlnoci do rána. Ale ty jsi pochopila můj příběh jako pravdu a tím se stal pravdou i nám oběma. Ten nedočtený konec zapadl do studně pohádek a naše dobré víly se nad tím rozplakaly a pláčou dodnes.

Vzpomínáš si na ten poslední večer? V zahradě poseté fialkami, všichni kosi zpívali o překot. Seděli jsme na zelené dědově lavičce, před sebou budoucnost jak rozevřenou pohádkovou knihu. Já ti předčítal, do toho šuměl velký javor, (...)

(......)