Hermann Hesse
překlad: Vladimír Tomeš

RANÁ PRÓZA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Deník 1900

Basilej, 7. dubna 1900

Večer. Podmračený, chladný den. Odkládám Tolstého “Vzkříšení”. Přísahal jsem, že je nebudu číst, ale celý svět je ho plný, musel jsem do toho kousnout, a teď je to za mnou. Ještě na mě sice doléhá ten bezútěšně smutný, drsný, strašný vzduch tohoto Rusa je to fyzicky nezdravé, číst takové věci. S Tolstým to u mne je jako se Zolou, Ibsenem, Lutherem, Hebbelem a s dvaceti jinými velikány když je vidím, musím smeknout, líp mi ale je, když je nevidím. Na Tolstém je imponující duševní velikost, jednou zaslechl hlas pravdy a jde teď za ní jako pes a jako mučedník, cestou necestou, blátem a krví. Co je na něm tak protivné, je právě to Rusko v něm, jehož tíha, pochmurnost, nedostatek kultury, nedostatek radosti činí často dokonce i něžného Turgeněva nestravitelným. Světci Martin a František hlásali stejné učení jako Tolstoj, ale u nich jsou jejich osobnosti a učení právě tak jasné, pružné a potěšující, jako je Tolstého osobnost temná, drsná a skličující. Snad, nechci to popírat, přijde odtamtud obnova světa; ale než z tohoto trpkého, čerstvého, hrubého zárodku vzejde umění, musí zrát ještě sto let i déle.

Jednou se mi zdálo, že jsem uprostřed velké, podivně mlčenlivé společnosti. Silný muž v příliš velkém fraku ke mně náhle vážně, přísně a panovačně přistoupil a hrubým hlasem se mě zeptal: Věříš v Krista? Zatímco jsem přemýšlel o odpovědi, viděl jsem jeho planoucí oči a jeho hrubé, vyzývavé rysy tak nepříjemně blízko sebe, že ve mně rostl pocit urážky; musel jsem říci ledově a pohrdavě své ne, jen abych odbyl ten dotěrný pohled a celou tu nevítanou přítomnost hrubého tazatele.

Tímto způsobem se ptá Tolstoj. Jeho hlas nemá jen třaslavý žár fanatika, ale i nepříjemně drsný hrdelní tón východního barbara. Toužím po tom, lehnout si za nejbližšího teplého dne ve světlém jarním lese a přečíst si tam pár stránek Goetha.

Basilej, 11. dubna 1900

Věříš v Krista?

Bylo to včera, na Riehenhofu, navečer v malé hale; byl jsem dva dny hostem u Nagelových. Přívětivá hostitelka seděla se mnou v srdečném rozhovoru za večerních červánků, byla to neplánovaná, šťastná hodina; naše otázky se dotýkaly všeho důležitého, vážného, obšťastňujícího,smrti, hvězd, zázraku. Na poslední otázky se nenašla slova odpovědi; jen přátelsky důvěrné mlčení, pokývnutí, pohled do nebeské červeně, němé gesto směrem k sametově modrým Vogézám a k jasnému, temně zelenému Schwarzwaldu a před spaním jsme si četli třetí z Novalisových Hymnů.

Na lenošce ve velké společenské místnosti Riehenhofu stál opřený téměř dokončený obraz Fritze Burgera: louka u potoka a na ní množství ovocných stromů v květu. U takových vznikajících či právě vzniklých uměleckých děl mám vždycky pocit bolesti, povznesení i závisti zároveň, neboť jsem v denním shonu vzdálen víc než jindy svému dílu, po němž přesto denně toužím čím dál lačněji.

Basilej, 15. dubna 1900

Tyhle teplé, pohody plné večery na Riehenhofu! Celé měsíce jsem nezrýmoval ani řádku a teď tryská (...)

(......)