Hermann Hesse
překlad: Vladimír Tomeš

RANÁ PRÓZA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Lulu
Zážitek z mládí, věnovaný památce E. T A. Hoffmanna

1

Půvabné, staré město Kirchheim právě omyl krátký letní déšť. Červené střechy, větrné korouhvičky a zahradní ploty, křoviny a kaštany na valech zářily vesele ve vší kráse jako nové, a kamenný Konrad Widerhold se svou kamennou polovičkou se těšil v tiché záři svému ještě statnému stáří. Slunce už zase pořádně hřálo pročištěným vzduchem, poslední dešťové kapky na větvích se v jeho paprscích třpytily hrou jisker a přívětivá široká ulice Na valech byla samý jas. Děti skákaly vesele panáka, psíček kolem nich radostně štěkal, podél řady domů kmital v neklidných obloucích žluťásek.

Pod kaštany, rostoucími na valech, na třetí lavičce napravo od pošty, seděl vedle svého přítele Ludvíka Ugela estét Hermann Lauscher, který právě projížděl městem, a rozplýval se v živém a příjemném rozhovoru nad dobrodiním padajícího deště a po něm znovu se rozklenuvší modří oblohy. Na to pak navázal své vzletné úvahy o věcech, které mu ležely na srdci, a po svém zvyku bloudil neúnavně po širých luzích své výmluvnosti. Během básníkových dlouhých, krásných řečí se tichý a veselý pan Ludvík Ugel každou chvíli upřeně zahleděl k boihingenské silnici, neboť očekával přítele, který měl odtamtud přijít.

“Není tomu tak, jak pravím?” zvolal živě básník a poposedl na lavičce; nepohodlné opěradlo mu vadilo a taky seděl na kousku uschlé větve. “Není tomu tak?” vykřikl a shodil levičkou kus dřeva a přejel si jí po vytlačených nohavicích. “Podstata krásy musí spočívat ve světle! Myslíš si taky, že v něm spočívá?”

Ludvík Ugel si mnul oči; neslyšel nic z toho, o čem byla řeč, a pochytil jen poslední Lauscherovu otázku.

“Jistě, jistě,” odpověděl chvatně. “Jen to nemůžeme odtud vidět. Leží přesně tamhle, za Schlotterbeckovou stodolou!”

“Jak? Co?” zvolal Hermann prudce. “Co má ležet za stodolou?”

“No přece Oetlingen! Karel nemá jinou možnost. Musí nutně přijít odtamtud.”

Mrzutě a beze slova zíral teď i projíždějící básník do dálky na světlou silnici, a my můžeme oba mladíky na lavičce nechat sedět a čekat; neboť stín tam vydrží ještě dobrou hodinu. Přesuňme se mezitím za Schlotterbeckovu stodolu, nenajdeme tam však ani ves Oetlingen, ani podstatu krásy, nýbrž právě očekávaného třetího přítele, kandidáta práv Karla Hamelta. Ten sem přišel z Wendlingenu, kde trávil prázdniny. Jeho jinak ne špatně rostlá postava nabyla předčasnou otylostí směšně těžkopádného vzhledu a v jeho chytrém, výrazném obličeji se svářil mohutný nos s neobyčejně tlustými rty a naducanými tvářemi. Široká brada vytvářela nad úzkým stojatým límcem bohaté záhyby a mezi čelem a kloboukem drze trčela mastná a neupravená krátká kštice. Ležel na zádech, roztažený na nízkém trávníku, a zdálo se, že klidně spí.

Spal opravdu, unavený chůzí za poledne; klidná dřímota to ale nebyla. Měl zvláštní, fantastický sen. Zdálo se mu totiž, že leží v nějakých neznámých zahradách pod zvláštním stromovím a rostlinstvem a čte si v staré knize s (...)

(......)