Jack Higgins
překlad: Jan Navrátil

COLD HARBOUR
Souboj tajných služeb před Dnem D
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

devět

Bylo právě po sedmé hodině ráno, když Heinrich Himmler vystoupil ze.svého auta na Prinz Albrechtstrasse v Berlíně. Měl ve zvyku se nenadále objevit, což znamenalo, že si vybíral dobu, kdy ho nikdo nečekal. Stráže se stavěly do pozoru a úředníci předstírali neobvyklou horlivost nad bezvýznamnými papíry. Jako říšský velitel SS nosil černou uniformu a jeho tvář za stříbrným skřipcem byla jako obvykle bez výrazu.

Vyšel nahoru po mramorových schodech, zabočil do chodby a vešel do své kanceláře. V přijímací kanceláři vstala od psacího stolu žena středního věku v zelené uniformě pomocníků SS. Himmler si zařídil směnový provoz personálu na celých čtyřiadvacet hodin.

„Je hauptsturmführer Rossman v budově?“ otázal se.

„Před chvíli jsem ho viděla snídat v kantýně, pane říšský veliteli.“

„Okamžitě pro něj pošlete.“

Vstoupil do své pracovny, položil aktovku a čepici na psací stůl, šel k oknu, kde zůstal stát s rukama založenýma za zády.

Mladý kapitán, který vstoupil, měl černou uniformu a stříbrné distinkce na manžetách s písmeny RFSS, Reichsführer der SS, označení Himmlerova osobního štábu. Srazil podpatky.

„Na váš rozkaz, říšský veliteli.“

„Aha, Rossmane, měl jste noční směnu? Chystáte se jít domů?“

„Ano, říšský veliteli.“

„Ocenil bych, kdybyste ještě zůstal.“

„To není problém, sloužím rád, říšský veliteli.“

„Dobrá,“ přikývl Himmler. „Minulou noc jsem hovořil s Hitlerem. Mluvil o konferenci, která se má o tomto víkendu konat v zámku Voincourt v Bretani. Máme k tomu materiál?“

„Věřím, že ano, říšský veliteli.“

„Přineste mi ho.“

Rossman odešel. Himmler otevřel aktovku, vytáhl z ní nějaké papíry a prohlížel je. Za chvíli se vrátil Rossman se spisem. Podal ho Himmlerovi, který četl stránku za stránkou. Konečně se posadil.

„Konference o Atlantickém valu?“ chladně se zasmál. „Vůdce se o tuto věc zajímá a dělá dobře, Rossmane. Něco ďábelského visí ve vzduchu.“ Vzhlédl od spisů a řekl: „Stále spoléhám na vaši loajalitu.“

„Až do smrti, říšský veliteli.“

„Dobře. Řeknu vám o věcech, které bych si měl nechat pro sebe. Jsou osobní, soukromé. Již několik lidí usilovalo o život Vůdce, víte o tom, že ano.“

„Zajisté, říšský veliteli.“

„Díky Bohu, nikdy jim to nevyšlo, ale něco za tím vězí.“ Himmler zavrtěl hlavou. „Jedou v tom naši vlastní generálové, muži, kteří přísahali věrnost Vůdci. Ti by ho chtěli odstranit atentátem.“

„Panebože,“ řekl Rossman.

„Mezi lidmi, které sleduji, jsou i takoví jako Wagner, Stief, von Hase.“ Z aktovky vytáhl několik archů papíru: „A další na tomto seznamu. Mohou být pro vás překvapením.“

Rossman přeběhl seznam očima a s údivem se zeptal. „I Rommel?“

„Slavný polní maršál osobně. Národní hrdina.“

„Neuvěřitelné,“ poznamenal Rossman.

„Přesně tak,“ odpověděl Himmler. „Jak Vůdce správně řekl, měli bychom si být vědomi toho, že tato konference v zámku de Voincourt je pouze záminkou pro věc většího významu. Konference o Atlantickém valu. To je nesmysl!“ Himmler se rozesmál. „Je to zástěrka, Rossmane. Rommel bude osobně přítomen. Proč by se hnal k vůli takové události až do Bretaně?“

Rossman, který to politicky považoval za vhodné, horlivě přikývnul: „Jsem si jist, že máte pravdu.“

„Například generál Ziemke, který má pověření pro toto místo, je nepochybně do toho rovněž zapleten.“

Rossman, který přemýšlel o tom, jak dalece se to týká jeho osoby, poznamenal: „Jedna věc v de Voincourt hraje v náš prospěch, říšský veliteli.“

„A co to je?“

„Bezpečnost tohoto objektu je v rukách Waffen SS.“

„Skutečně?“ Himmler vzhlédl, byl okamžitě ve střehu. „Jste si tím jist?“

„Ano, říšský veliteli,“ pokračoval Rossman, když probíral spis. „Podívejte se, důstojníkem, který je zodpovědný za veškerou bezpečnost a zpravodajství, je sturmbannführer Max Priem. Rytířský kříž s dubovými ratolestmi a meči, říšský veliteli. Jediným důvodem, proč není na frontě, je jeho zranění, které utrpěl na ruské frontě.“

„Souhlasím.“ Himmler ťukal prsty do stolu, zatímco Rossman netrpělivě čekal. „Ano,“ pronesl Himmler, „myslím, že major Priem je pro naše účely vhodnou osobou. Spojte mě s ním, Rossmane, chci s ním hovořit osobně.“

Přesně v té době běhal Max Priem v lese podél druhého břehu jezera. Byl asi metr osmdesát vysoký, s krátkými černými vlasy, které byly slepené potem. Na sobě měl sportovní kombinézu, kolem krku si uvázal šátek. Jeden vlčák z ochranky běžel podél něho.

„Pamatujte na budoucnost,“ řekl mu chirurg, který ho propouštěl z nemocnice. „Jako člověk se stříbrnou destičkou v hlavě jste na tom velmi dobře, ale nesmíte běhat, doporučuji vám chůzi, jen chůzi. Tato slova si opakujte jako zaklínadlo!“

„K čertu s tím,“ říkal si v duchu, když obíhal jezero a spurtoval přes trávník do hlavního vchodu s vlčákem Karlem v patách.

Vyběhl po schodech kolem stráže, která salutovala, a zamířil do prostorné vstupní haly. Prošel chodbou a zahnul doprava, vešel do šatny, kde si ručníkem vysušil vlasy a utřel tvář. V nejbližší kanceláři byl jeho pobočník, hauptsturmführer Reichslinger. Ten právě zvedl telefon.

„Ano, zde je kancelář sturmbannführera Priema. Není u telefonu, ale právě přichází.“ Na chvíli přerušil, otočil se a s očima rozšířenýma údivem předal telefon Priemovi: „Panebože, chce vás říšský velitel osobně.“

Priem si přepojil telefon do jiné kanceláře. Jeho tvář zůstala beze změny. Reichslinger odešel do své kanceláře a zavřel za sebou dveře. Doběhl ke svému stolu a opatrně zvedl sluchátko.

Uslyšel Himmlerův hlas, „Priem?“

„U telefonu, říšský veliteli.“

„Jste loajálním členem SS? Mohu se spolehnout na vaši pomoc a diskrétnost?“

„Zajisté, říšský veliteli.“

„Máte pozoruhodný posudek.Jsme na vás velmi hrdí.“

„Co máte proboha za lubem?“ překvapeně se zeptal Priem.

„Dávejte pozor, co říkám. Možná, že život vašeho Vůdce budete mít ve svých rukou.“

Priem podrbal pod obojkem vlčáka, který si sedl vedle něho. „Co pro vás mohu udělat, říšský veliteli?“ zeptal se, když Himmler skončil.

„Budete dohlížet na konferenci, která se má u vás o tomto víkendu konat. Jsem přesvědčen, že je to pouze záminka. Generál Ziemke se mi zdá být podezřelý a co se týká polního maršála Rommela, u toho nemám pochyb. Je to hanba pro důstojnický sbor.“

Přestože šlo o obvinění německého válečného hrdiny, zůstal Priem klidný. „Beru to, říšský veliteli, ale nejedná se o zatýkání?“

„Samozřejmě, že ne. Jde o dokonalý dohled, vše zaprotokolovat a pochopitelně sledovat veškeré telefonní hovory polního maršála a ostatních generálů. To je osobní rozkaz, Prieme.“

„Rozkaz, říšský veliteli!“ automaticky opakoval Priem.

„Dobrá. Těším se na vaši zprávu.“

Telefon zmlkl, ale Priem ještě držel sluchátko u ucha. Bylo v něm slyšet sotva postřehnutelný zvuk. Podíval se na dveře přilehlé kanceláře, pousmál se, tiše odložil telefon a následován vlčákem přešel místnost. Když otevřel dveře, Reichslinger právě pokládal sluchátko. Otočil se a zčervenal.

Priem řekl: „Vy mizerná malá štěnice, jestliže vás ještě jednou nachytám, tak vám Karel sežere koule. To vám slibuji.“

Vlčák hleděl na Reichslingera s vyplazeným jazykem. Reichslinger s popelavou tváří odpověděl: „Nic špatného jsem neměl v úmyslu.“

„Od této chvíle jste informován o státním tajemství nejvyššího stupně,“ vyštěkl náhle Priem. „Postavte se do pozoru, Reichslingere!“

„Rozkaz, pane sturmbannführere!“

„Přísahejte, že budete chránit svého Vůdce, opakujte to.“

Reichslinger mumlal: „Slibuji bezpodmínečnou poslušnost Vůdci německé říše a jejího lidu, Adolfu Hitlerovi, vrchnímu veliteli ozbrojených sil, a jako statečný voják jsem připraven kdykoliv nasadit svůj život, abych své přísaze zůstal věrný.“

„Výborně, nyní držte jazyk za zuby, nebo vás odprásknu, a zapamatujte si, nejsem bačkora, klidně to udělám.“

Když otvíral dveře do své kanceláře, Reichslinger zavolal. „Pane majore, připomenu vám ještě jednu věc.“

„A co by to mělo být?“

„Vy jste také přísahal.“

 

Max Priem se narodil v Hamburku roku 1910. Byl synem učitele, který byl zabit na západní frontě jako desátník v roce 1917. Jeho matka zemřela roku 1924 a zanechala mu skromné dědictví. Stačilo na to, aby mohl studovat práva na univerzitě v Heidelberku.

Roku 1933 byl promován, ale neměl práci. Oddíly SS spolu s nacistickou stranou hledaly mladé bystré muže. Priem se k nim, jako velmi mnoho ostatních, přidal, protože byl nezaměstnaný. Zásluhou své jazykové kvalifikace byl naverbován Sicherheitsdienstem (SD), ale na sklonku války přijal zařazení do aktivní služby u zbraní SS. Když se utvořil 21. výsadkářský pluk, patřil mezi první, kteří sloužili na Krétě, v severní Africe a v Rusku. Zastavila ho až kulka odstřelovačů v bitvě u Stalingradu. Takže nyní seděl zde, na míle daleko od fronty, žil si v pohádkovém zámku uprostřed krásného bretaňského venkova.

Šel nahoru do svého pokoje, osprchoval se, převlékl, a když skončil, prohlédl se v zrcadle. Vyjma stříbrné umrlčí hlavy na čepici a označení jeho hodnosti SS byla jeho uniforma výsadkářská. Neměla šedomodrou barvu letectva, ale zelenou barvu armády. Nosil leteckou blůzu, kalhoty s volnými nohavicemi, zastrčenými do bot. Na levé straně hrudi měl Železný kříž prvého stupně, zlatý a stříbrný odznak výsadkářské kvalifikace, zatímco Rytířský kříž a dubové ratolesti s meči mu visely na krku. „Pozoruhodné,“ pronesl tiše, „žádná paráda.“

Vyšel, když Maresa, služebná Anne-Marie, šla kolem něho se stohem ručníků. „Nevíte, zda generál Ziemke není s paní hraběnkou?“ zeptal se jí perfektní francouzštinou.

Uklonila se před ním a odpověděla: „Viděla jsem ho, jak před pěti minutami vešel do jejího apartmá. Poručili si kávu.“

„Dobře. A vaše paní se vrátí zítra?“

„Ano, pane majore.“

Pokynul hlavou. „Pokračujte v práci.“

Odešla a Priem se zhluboka nadechl. Pak si to namířil přes chodbu do velké haly a vyšlapal schody vedoucí do ložnice hraběnky de Voincourt.

 

V Cold Harbouru hustě pršelo, mlha prolínala mezi stromy a obepínala opatství závojem tajemství, když Genevieve a Julie, oblečené do žlutých pelerín, kráčely dolů do vsi.

„Mizerná předpověď počasí,“ utrousila Julie. „Nikdy jim to nevyjde.“

„A co bude dál?“ řekla Genevieve.

„To ví Bůh. Na něco přijdou.“

Došly k místu, kde kotvila Lili Marlene.

Hare vyšel z kabiny na můstek.

„Jdete do hospody?“

„Přesně tak,“ odpověděla Julie. „Musím připravit oběd.“

Hare se usmál na Genevieve. „Přežila jste minulou noc?“

„Jen tak tak.“

„Když vám to nebude vadit, přidám se k vám. Craig a Munro odešli před malou chvílí s Grantem. Myslím, že mají válečnou poradu.“

V hospodě U oběšence našli za stolem u okna tři muže. Munro vzhlédl. „Á, tady jste. Právě o vás mluvíme. Posaďte se k nám.“ Craig řekl: „Jak jste se mohli přesvědčit, počasí nám nepřeje. Co vy na to, Grante?“

Mladý pilot odpověděl: „Dnes večer jsme počítali s jasnou a suchou nocí a s ideálními podmínkami. To však nesedí. Nejde jen p viditelnost. Přistávám na běžných letištích. Ale když plocha bude zaplavena vodou, neodstartujeme zpět.“

„Co tedy budete dělat?“ otázala se Genevieve.

Craig odpověděl: „Podle meteorologů je zde jistá naděje. Snad se vyjasní mezi sedmou a osmou hodinou večer.“

„A co když ne?“

„Má milá, musíte vyrazit. Nesmíme se zdržovat,“ řekl jí Munro. „Když to nepůjde vzduchem, vezmeme to přes vodu v rychlém člunu s dovolením Kriegsmarine.“

„S radostí,“ odpověděl Hare.

„Dobrá, počkáme do sedmi večer, potom se rozhodneme.“

Julie se zvedla: „Kdo chce kávu?“

Munro si povzdechl: „Julie, kolikrát jsem se snažil vás přesvědčit, že mám raději čaj než kávu.“

„Ale brigadýre,“ řekla mu sladce, „když vás vidím, vždy si znovu ověřuji, co máte rád,“ a odešla do kuchyně.

 

Priem zaklepal na dveře, otevřel je a vešel do předpokoje. Chantal seděla v křesle u dveří a jako obvykle se chovala nevlídně.

„Ano, pane majore.“

„Podívejte se, zda mne paní hraběnka přijme.“ Otevřela dveře, vešla dovnitř a zavřela za sebou. Za chvíli se vrátila. „Můžete vstoupit.“

Hortensie de Voincourt seděla, podepřená polštáři. Na sobě měla hedvábný župan a přes zrzavé vlasy měla nasazen čepec. Před ní byl podnos, ze kterého právě jedla rohlík s máslem.

„Dobré ráno, majore. Už jsem vám někdy řekla, že vypadáte jako sám ďábel, když přicházíte v této nemožné uniformě?“

Priem ji nesmírně miloval. Srazil podpatky a vzdal jí rázný vojenský pozdrav. „Záříte jako každé ráno, hraběnko.“

Usrkávala šampaňské a pomerančový džus z dlouhé křišťálové sklenky. „Samé kecy! Carl čte na balkoně noviny, chcete-li s ním mluvit. Nedovolím, aby se v tomto domě četly německé noviny.“

Priem se zasmál, znovu zasalutoval a prošel francouzským oknem. Ziemke seděl na balkoně za malým stolkem, před sebou měl sklenku šampaňského. Četl dva dny staré vydání berlínských novin. Vzhlédl od nich a zasmál se. „Co je Maxi?“

„Měl jsem telefon. Mluvil se mnou říšský velitel Himmler.“

„Skutečně?“

„Ano.“ Priem si zapálil cigaretu a opřel se o parapet. „Zdá se, že zámek Voincourt je hnízdem spiklenců. Nejen vy sám, ale většina dalších generálů, kteří zde přebývají, včetně Rommela, jsou podezřelí z tajných úkladů o život Vůdce.“

„Můj Bože!“ vykřikl a složil noviny. „Díky za informaci, Maxi.“ Vstal a položil ruku na Priemovo rameno. „Můj ubohý Maxi. Hrdina SS, který se nestal nacistou. Nemáš to lehké.“

„Hm, dělám, co se dá,“ odpověděl Priem.

V předpokoji bylo slyšet směs hlasů a za chvíli se objevila Chantal. „Máte tady poštu, generále.“

Ziemke přečetl depeši a rozesmál se. „Lišák všemi mastmi mazaný. Ten parchant si tě chce předem koupit, Maxi. Poslouchej: „Od říšského velitele SS pro Maxe Priema. Za vaše zásluhy a službu Říši, na přímý rozkaz Vůdce, jste od tohoto dne povýšen do hodnosti standartenführera. Heil Hitler.“

Priem od něho převzal jmenování, aniž k tomu něco řekl. Ziemke ho strčil do ložnice. „Miláčku, víš co je nového?“ řekl hraběnce. „Tady Max byl povýšen dvakrát za sebou. Nyní je plukovníkem.“

„A co pro to musel udělat?“ zeptala se se zájmem.

Priem se divoce rozesmál: „Těším se na návrat vaší neteře. To je, myslím, už zítra.“

„Ano, budeme ji potřebovat, aby o víkendu dělala společnici Rommelovi,“ řekl Ziemke. „Tentokrát to víc roztočíme. Uděláme ples.“

„Výborná myšlenka,“ řekl Priem.

„Ano, Anne-Marie bydlí v hotelu Ritz,“ potvrdila Hortensie de Voincourt Priemovi.

„Vím o tom,“ odpověděl jí. „Třikrát jsem tam volal, ale je pořád pryč.“

„A co jsi čekal? Nakupování v Paříži je nakupování v Paříži. Na tom se ani ve válce nic nezměnilo.“

„Souhlasím. Nyní musím ke svým povinnostem.“ Zasalutoval a odešel.

Hortensie vzhlédla k Ziemkovi: „Nějaké potíže?“

Vzal ji za ruku. „Nic, co bych mohl ovlivnit. Dostal se jim do pazourů.“

„Je to hanebné.“ Zavrtěla hlavou. „Víš co, Carl? Mám toho chlapce opravdu ráda.“

„Já rovněž, Liebling,“ vzal láhev šampaňského a dolil si skleničku.

 

V Cold Harbouru se již stmívalo a déšť vytrvale bubnoval do oken kuchyně. Julie s Genevieve seděly naproti sobě u kuchyňského stolu, Francouzka míchala taroky. Z gramofonu zpíval mužský hlas, doprovázený swingovou kapelou. Píseň se jmenovala „Mlhavý den v Londýně“.

„Velmi výstižné pro dnešní počasí,“ poznamenala Julie, „Al Bowlly, u mne je jednička. Zpívával v největších londýnských nočních klubech.“

„Je to dávno, co jsem ho viděla,“ odpověděla jí Genevieve, „Měla jsem schůzku s pilotem RAF. Bylo to v roce 1940. Vzal mne do restaurace Monseigneur na Piccadilly. Tam zpíval Bowlly s kapelou Roy Foxe.“

„Dala bych za to cokoliv, kdybych ho mohla vidět na vlastní oči,“ řekla Julie. „Byl zabit při náletu, víš o tom?“

„Ano, vím.“

Julie vyložila karty. „Říká se, že mám na to nadání. Zamíchej je a podej zpátky levou rukou.“

„Máš v úmyslu předvídat mou budoucnost? Nejsem si jista, že po tom toužím.“ Ale udělala, oč byla požádána, a podala karty zpět.

Julie na moment zavřela oči, pak položila karty lícem dolů na kuchyňský stůl. Podívala se na ně. „Tři karty pro tebe stačí. Vyber jednu a obrať ji.“

Genevieve to udělala. Karty byly hodně staré a ohmatané, obrázky tmavé, s francouzskými nápisy. Byla to tůň hlídaná vlkem a psem. Za ní byly dvě věže a nad nimi na obloze zářil měsíc.

„Je to dobré, má drahá, protože to jde z pravé strany. Znamená to krizi ve tvém životě. Rozum a intelekt tu nehrají žádnou roli – povedou tě jen tvé instinkty. Musíš se stále řídit citem, svým vlastním citem. To tě zachrání.“

„Co to blábolíš?“ řekla jí Genevieve a nejistě se rozesmála.

„Tak to říkají karty,“ odpověděla Julie vážně a položila své ruce na její. „Také mi říkají, že se z té akce vrátíš. Vyber si další!“

Tentokrát to byla karta s oběšencem, replikou obrazu visícího zvenku na hospodě u přístavu.

„Neznamená to, co zobrazuje. Bude to zkáza a změna, která však povede k obnově. Hlavní břímě je odstraněno. Poprvé budeš sama sebou a půjdeš vpřed, nikomu nezůstaneš nic dlužná.“

Nastala pauza. Genevieve si vzala třetí kartu. Byla obráceně, s rytířem na koni a s velitelskou holí v ruce.

„Ve tvé blízkosti je muž. Dojde ke konfliktu z jeho vlastní vůle.“

„Měl by to snad být voják?“ otázala se Genevieve.

„Ano,“ kývla Julie. „Pravděpodobně.“

„Krize, přes kterou mne povedou mé vlastní instinkty. Zrněna a nejtěžší břímě odpadne. Muž, asi voják, který vyvolá spor.“ Genevieve pokrčila rameny: „Přemýšlím, k čemu to asi povede?“

„To ti prozradí čtvrtá karta. Tu, kterou neznáš, si musíš vytáhnout.“

Genevieve zaváhala, zadržela prsty, ale pak vytáhla kartu. Julie ji otočila. Zírala na ně smrt. Kostlivec s kosou, kosící lidi místo obilí.

Genevieve se chtěla zasmát, ale hrdlo jí vyschlo. „Nevypadá to dobře, předpokládám.“

Než jí Julie stačila odpovědět, dveře se otevřely a vešel Craig. „Munro si přeje, abychom teď přišli do knihovny. Nadešel čas rozhodnutí.“ S úsměvem přerušil řeč. „Bože, Julie, zas se babráte v těch věcech? Můžete si příští jaro otevřít krám na jarmarku ve Falmouthu.“

Julie se rozesmála a shrnula karty. „Zajímavý nápad.“

Vstala i s Genevieve, obešla stůl a sevřela jí ruku, pak ho následovaly do knihovny.

Munro a Hare byli v knihovně a skláněli se nad stolem, kde bedlivě zkoumali souřadnice mezi Lizard Point a Finisterre v Bretani podle materiálů admirality Lamanšského kanálu. René seděl u krbu, pokuřoval jeden ze svých krátkých doutníků a čekal na rozkazy.

Munro vzhlédl: „Tak, dobře, že jste přišli. Jak vidíte, počasí se nezlepšilo a naše rosničky nám nemohou zaručit, že se to změní, jestliže se budete řídit původním plánem, podle kterého byste měli vyrazit v jedenáct.“

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Joe Edge. Munro se otázal:

„Nic nového?“

„Bohužel ne, brigadýre,“ řekl Edge. „Právě jsem hovořil s kapitánem eskadry Smithem z Londýna, který řídí oddělení meteorologie. Potvrdil to, co již víme. Zlepšení by mohlo nastat, ale pravděpodobnost, že se tak stane, je sotva padesátiprocentní.“

Genevieve na něho zvědavě hleděla. Od incidentu v lese ho neviděla ani v hospodě U oběšence. Jeho obličej byl bezvýrazný, ale jeho oči prozrazovaly nenávist.

Munro řekl: „To je rozhodující. Nesmíme déle váhat, protože budete muset vyrazit dříve, jestliže se vydáte po moři.“ Obrátil se na Hareho: „Budete řídit plavbu, veliteli.“

„Dobrá, pane,“ souhlasil Hare. „Vyplujeme v osm. Vím, Genevieve, že máte pro sebe velmi málo času, ale vy to zvládnete. Mlha je nad hladinou docela řídká. Po třech nebo čtyřech mílích by měl přijít déšť s poryvy větru. Podmínky pro nepozorovaný průnik na nepřátelské území by měly být perfektní.“

„Kam?“ zeptala se Genevieve.

Hare se otočil k Osbournovi: „Craigu?“

„Již jsem o tom s Grand Pierrem mluvil,“ odpověděl Američan. Položil na mapu tužku a pokračoval ve výkladu: „Zde máme Leon a maják Grosnez. Na tomto místě mne Lili Marlene vytáhla. Grand Pierre nám vzkazuje, že tento maják Němci před dvěma dny uzavřeli.“

„Proč?“ zeptala se Genevieve.

„Na určitou dobu uzavírají všechny majáky. Je to ‚invazní horečka‘.“

„Háček je v tom,“ pokračoval Craig, „že přesně pod Grosnez jsou v útesech lomy. Nepracuje se zde již od roku 1920, ale voda je zde hluboká a vybíhající mostní konstrukce používaly lodě za starých časů k přirážení, když zde nakládaly žulu.“

„Pro naše potřeby je to perfektní,“ poznamenal Hare.

Craig ještě neskončil: „Zavolám Grand Pierrovi a řeknu mu o našem novém plánu. Bude čekat s vhodným dopravním prostředkem. Do St. Maurice se dostanete podle plánu.“

„Když použijeme v Grosnez těchto mostních konstrukcí, můžeme pokračovat přímo dovnitř nebo zpět. Žádný problém,“ uvažoval Hare.

„A co když bude někdo poblíž, a uvidí nás. Co se může stát?“

„Uvidí pyšné válečné námořníky, jak plní své úkoly,“ pronesl Munro.

Genevieve se dívala na mapu a cítila pocit uspokojení. „Tak už je to tady,“ řekla tiše.