Jack Higgins
překlad: Jana Novotná

NOČNÍ PLAVBA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3. Temné vody

Když Grácie opouštěla bezpečí přístavu a vyplouvala na širé moře, silně pršelo. Manning zařadil nejvyšší rychlost. Loď vyrazila se zvednutou přídí proti vlnám s takovou silou, že nechala Joea Howarda v jeho policejním člunu daleko za sebou.

Manning byl podivně klidný. Soustředil se jenom na jednu myšlenku – že se tam dostanou včas a budou ještě něco platní. Ostatní možnosti si nepřipouštěl. Snažil se najít cigaretu, Morrison mu rychle jednu podal a zapálil.

„Jakou mají šanci?“

„Docela dobrou,“ odpověděl Manning. „Bude trvat pěkně dlouho, než se ten starej křáp Walrus potopí. A Jimmy s sebou vozí plnej počet záchranných nafukovacích člunů a všechny ty krámy pro případ nouzovýho přistání. Na tyhle věci byl vždycky puntičkář. Asi mu to zůstalo z výcviku u Královskýho letectva.“

„A co ten útes, u kterého se zřítili?“

„Tak z toho mám strach.“

Starý Saunders vyndal dýmku z pusy a přikývl. „Moře tam umí vyvádět pěkný kousky, když je takovýhle šeredný počasí.“

Grácie se vyhoupla na vrcholek vlny, ale v tu chvíli do ní ze strany udeřil náhlý poryv bouře. Celá loď se otřásla a sklouzla po boku do propasti pod sebou.

Morrisonem a Saundersem to mrštilo na jednu stranu. Manning skočil po kormidle, které se divoce roztočilo, a jen tak tak se mu podařilo Grácií navést kýlem proti další vlně zvedající se proti nim.

Ve světle kompasnice vypadal Morrison bledě a vystrašeně. „Stává se to často?“

„Obvykle jenom jednou,“ řekl Manning nevzrušeně.

Dveře z jídelny se otevřely; zalila je záplava světla a po schůdkách do kajuty vystoupal Seth s konvicí čaje a velkým hrnkem. „Lidičky, to moře se tam dneska v noci ale mele.“

„To máte pravdu,“ řekl Morrison. „Jak je Vinerovi?“

„Blbě od žaludku jako vždycky. Taky jsme ho mohli nechat doma v suchu.“

Manning se napil vařícího čaje a podal hrnek Saundersovi. Červená a zelená navigační světla vrhala střídavě dopředu a dozadu přes palubu zvláštní záři. Neexistovalo nic kromě moře a noci.

O chvíli později přestalo pršet a na pruhu jasného nebe se mezi mraky objevil měsíc. Pomalu se sunul po obloze. Vítr utichl a bouře ustala tak náhle, jak začala.

Moře zalité měsíčním světlem se táhlo až k horizontu. Grácie lehce klouzala po vzdouvajících se vlnách a její příď se co chvíli zakousla do vody. Vrčení motoru přehlušilo temné zadunění a do noci vytryskl patnáctimetrový gejzír zpěněné vody.

„Ksakru, co zase bylo tohle?“ naléhal Morrison poplašeně.

„Díra v útesu,“ řekl Saunders. „V takovýmhle počasí je to běžný. Útes je zespoda dutej.“

Jak se blížili k místu neštěstí, rozhovor utichal. Vlny se tříštily o velikou, rozeklanou hradbu, která se tyčila do výše devíti metrů nad hladinou moře. Když Manning zatáčel s lodí do přístavu, začal je strhávat spodní zpětný proud příboje, který při nárazech o kýl vydával dunivé, pleskavé zvuky. Na jedné straně lodi stříkala zpěněná voda vysoko do vzduchu, zatímco všude kolem se vynořovaly bílé skvrny ostrých skalisek.

Jak ubral plyn, loď reagovala na řízení čím dál tím pomaleji a vlny je unášely k velkému zelenému bloku skály. Manning a Seth se opřeli do kormidla společně, a tak se jim podařilo zahnout za jižní okraj útesu a dostat se do poměrného bezpečí závětrné strany.

Moře se v dálce ztrácelo ve tmě. Okolní skaliska a korálové útesy ozařovalo měsíční světlo. Seth otevřel přední okno. Manning zapnul bodový reflektor a pomalu jím otáčel. Paprsek klouzal po hladině směrem k útesu.

Najednou Saunders vykřikl a na něco ukázal. Paprsek světla zachytil kus stříbrného trupu letadla. Seth běžel na záď, aby spustil kotvu, a Manning vypnul motor. Morrison se Saundersem rychle vylezli na palubu. Manninga, který se vydal za nimi, náhle zarazil Morrisonův výkřik plný hrůzy.

Manning se vyšplhal na střechu kabiny a nasměroval bodový reflektor. Zvedl se mu žaludek. V ostrém bílém světle se moře vařilo desítkami žraloků, kteří se zmítali a bojovali jako divocí psi o kus masa. Z vody se vynořila obrovská, ošklivá hlava jednoho z nich, který v zubech svíral lidskou ruku. Rychle se zase ponořil, aby unikl pozornosti tří jiných dravců.

Manning seskočil na palubu a běžel do kajuty. Vrátil se s automatickou puškou. Stál u zábradlí a pálil jednu dávku za druhou do blýskajících se těl. Stoupal v něm hořký, bezmocný vztek.

Nebylo to ale k ničemu. V moři to vřelo jako v bílém kotli, jak se ti, kteří zápasili ve smrtelné agónii a bičovali zuřivě vodu, měnili postupně v další oběti.

Krev stříkala do vzduchu, kusy syrového masa vyplouvaly na hladinu, žraloci sebou zmítali, až se celá scéna podobala výjevu z děsivé noční můry a moře samo jako by řvalo v agónii.

Nad hladinou dozněl poslední výstřel. Manning zahodil nepotřebnou pušku na palubu a odklopýtal dolů do kajuty. Ostatní se na sebe chvíli bezmocně dívali a potom Seth zašel do kabiny a vypnul reflektor.

Manning seděl u stolu v salónu a kouřil. Před sebou měl prázdnou sklenici. Natáhl se po láhvi, když vtom se otevřely dveře a vešel Viner. Rychle je za sebou zavřel a sesunul se do křesla naproti. Vlasy měl nasáklé deštěm a byl velice bledý.

„Tak jak to tam venku vypadá?“ zeptal se Manning klidně. „Už skončili?“

Viner zakroutil hlavou a zabořil obličej do dlaní. Manning zpola naplnil jeho sklenici rumem a postrčil ji k němu přes stůl.

„Dej si trochu. Udělá se ti líp.“

Viner zakroutil hlavou. „Asi ne. Dal bych si radši cigaretu.“

Manning mu jednu podal. Němec si ji opatrně zapálil, ale rozkašlal se, protože mu kouř zaskočil v krku. V salónu bylo ticho, jenom zpěněná voda občas šplíchla do oken.

Po chvilce Manning řekl: „Kam letěla – do Miami?“

Viner přikývl. „Dostala dopis od kubánských uprchlíků, kteří tam žijí. Chtěli po ní, aby udělala turné po Státech a vydělala nějaké peníze pro jejich organizaci.“

„Ale proč mně o tom neřekla?“

„Myslela, že to takhle bude lepší. Definitivní konec.“

Manning potřásl hlavou. „To nechápu. Ani trochu to nechápu. Muselo v tom bejt něco jinýho. Něco, co dává smysl.“

„Tak dobře, Harry,“ připustil Viner. „Řeknu ti to teda na rovinu. Od té doby, cos přijel na Španělský ostrov, se jenom utápíš v moři sebelítosti. Myslel sis, že jsi jediný, kdo chce zatočit s tou zatracenou kubánskou revolucí. A pak se objevila Marie. Její zásluhou ses neuchlastal k smrti. Když už nic jiného. Ale celý ten čas ji používáš jenom jako berličku. Rozhodla se, že by ses měl zase naučit chodit po svých.“

Manning seděl a zíral na něho. Trochu se mračil. Potom dopil skleničku, postavil se a vyšel ven. Saunders, Morrison a Seth seděli v kabině u kormidla. Protáhl se kolem nich, šel k zábradlí a zastavil se u něho. Myslel na ni, tam dole v temné vodě, a věděl, že vše, co mu Viner řekl, je pravda.

Postupně se objevila bledá, perleťová záře a on byl schopen rozlišit jehličky deště a šedavou mlhu, která stoupala z vody a temnoty.

Noční můra se rozplynula. Moře se lehce vzdouvalo a pěnilo při nárazech o útes. Dutina na jeho dně ztichla. Žraloci zmizeli.

Policejní člun kotvil dvacet, možná třicet metrů od přístavu. Joe Howard se vynořil z kabiny a zdvihl ruku. Přehoupl se přes záď do malého člunu, odvázal lano a vesloval k nim.

Když přelézal přes zábradlí, měl jeho obvykle usměvavý obličej vážný výraz. „Spojil jsem se rádiem s Nassau. Posílají záchranný člun a pár potápěčů. Měli by tu bejt kolem poledne.“

Manning zakroutil hlavou. „To nebylo třeba. Jdu dolů sám.“

„Neblázni, Harry!“ protestoval ostře Viner, který se právě vynořil spolu s ostatními z kabiny.

„Jde o můj krk, tak co?“

Seth pokýval hlavou a řekl smířlivě: „Tam dole pro tebe nic není, Harry. Možná jeden tygří žralok, nebo dva, který čekaj na něco, co ostatním uteklo, ale pochybuju o tom.“

„Dám na sebe pozor.“ Manning se obrátil na Howarda. „Promiňte, Joe, ale jinak to nejde.“

Mladý policista si povzdechl a řekl Sethovi: „Připrav mně náhradní přístroj. Jdu dolů s ním.“ Unaveně se na Manninga zazubil. „Za to všechno jsem tady zodpovědnej já, kdybyste náhodou zapomněl.“

„Zbláznili jste se oba dva, nebo co?“ řekl Morrison.

Manning si ho nevšímal a začal si zouvat boty a svlékat šaty. Joe Howard následoval jeho přikladu a povzbudivě se na Američana usmál.

„Nebojte se, pane Morrison. Neděláme takovou věc poprvé.“

Nechali si na sobě košile a spodky jako alespoň nějakou ochranu proti chladné vodě. Seth přinesl ze salónu potápěcí přístroje a spolu se Saundersem jim pomohl se do nich rychle navléknout.

Nikdo se nezdržoval mluvením. Manningovi to vše připadalo zoufale nereálné. Byl to zlý sen. Sen, ze kterého se mohl každou chvilku probudit, natáhnout ruku do tmy a najít Marii vedle sebe.

Přehoupl se přes zábradlí do rezavě studené vody, která účinkovala stejně jako rána pěstí – vrátila ho zpátky do reality. Zastavil se těsně pod hladinou, aby si upravil dýchací přístroj, a potom se pustil dolů temnou, zelenou vodou, aniž by čekal na svého společníka.

Letadlo se vynořilo ze stínů téměř okamžitě. Spočívalo na trsu mořské trávy, který se táhl až k úpatí útesu. Když k němu plaval, ucítil spodní proud, který ho táhl ke stěně velké skály a k jeskyním pod ní.

Hlavní konstrukce Walrusu byla ještě neporušená, ale jeho zadní část a zavazadlový prostor úplně chyběly. Zbyla po nich jen velká, na okrajích roztřepená díra. Kov trupu byl pokroucený a zčernalý jako po nějaké obrovské explozi. Když si to Manning prohlížel, připlaval k němu Joe Howard.

Byl trochu zamračený a zdálo se, že má strach. Manning ho povzbudivě poklepal po rameni. Vpluli dovnitř. Sedadla byla na svých místech a proud lehce pohupoval dveřmi do pilotovy kabiny, ale nikde nebyla žádná těla. Posádka i pasažéři zmizeli beze stopy.

Howard odplaval prozkoumat kabinu a Manning se vrátil ven. Přidržoval se trupu a čekal na něho. Vycházelo slunce a první bledé paprsky pronikly šedivou vodou dolů. Ani ty však nezbavily moře kolem podivného nedostatku života.

Seth měl pravdu. Nic tady pro něho nebylo. Marie Salasová zmizela se svými společníky tak dokonale, jako by nikdy ani neexistovala. Už se chystal zabrat ploutvemi a plavat ke hladině, když se vedle něho objevil Joe a poklepal mu na rameno.

Ukázal na bledé vějířovité listy, táhnoucí se k úpatí útesu. Spodní proud je ohýbal jedním směrem. Manning okamžitě pochopil, co tím myslel. V průběhu let moře úpatí vymlelo, a vytvořilo tak pod ním velkou jeskyni. Určitě bylo možné, že do ní spodní proud vtáhl jedno nebo více těl ještě před tím, než je mohli chytit žraloci.

Pustil se letadla a zamířil k útesu. Nechal se unášet proudem. Otvor do jeskyně tvořil temný pruh ve skále, ani ne metr vysoký. Vsoukal se dovnitř a čekal, až se k němu Joe Howard připojí.

Jeskyně byla plná malých, duhově zbarvených rybek. Klenula se nad ním jako katedrála. Ranní slunce proudilo dovnitř otvorem ve stropu a pronikalo vodou v dlouhých, průsvitných paprscích.

Vnímal prostor, podivně klidný a jakoby odtržený od světa, když vtom se vedle něho objevil Joe Howard a vyplašil hejno ryb, které se v úleku rozprchly na všechny strany a odkryly tělo přitlačené ke stropu jeskyně.

Byl to Jimmy Walker. Měl na sobě nafouknutou záchrannou vestu a vznášel se u stropu obličejem dolů. Oči měl zavřené, ruce a nohy dokonale uvolněné. Nebylo na něm ani škrábnutí. Manning s Howardem stoupali společně k tělu nahoře. Ryby jim poplašeně uhýbaly. Vzali ho každý za jednu paži a plavali zpátky k vchodu.

V šesti metrech se zastavili kvůli dekompresi a potom vyplavali kousek za zádí Grácie. Saunders je uviděl jako první. Výkřik nadšení mu uvízl v hrdle, když uviděl jejich břemeno.

Seth pohotově spustil z boku žebřík, rychle po něm sestoupil k hladině a pevně chytil Walkera za záchrannou vestu. Morrison se nahnul přes zábradlí, aby mu pomohl.

Když se Manning dostal na palubu, leželo mrtvé tělo otočené na zádech u kormidelny.

„Není ani škrábnutej,“ podivil se Saunders. „Jak to, že ho nechali na pokoji?“

Manning si sundal potápěčské brýle a vyplivl gumový náustek.

„Našli jsme ho pod útesem. Musel bejt v pilotní kabině, ještě když se letadlo dotklo dna. Ten spodní proud byl včera večer určitě zatraceně silnej. V momentě, kdy se vynořil z kabiny, ho to vtáhlo přímo tam.“

„A jak to, že se mu nafoukla vesta?“

„Asi pud sebezáchovy, když se dostal pod útes. Možná si uvědomil, co se děje, a doufal, že se dostane ven tou dírou ve stropě.“

Zachvěl se, když si představil Jimmy Walkera tam dole v té tmě, bez pomoci.

Morrison se zeptal: „A co ostatní?“

„Nikoho dalšího jsme nenašli,“ odpověděl mu Joe Howard. „Mně to připadalo, jako by v tom letadle něco vybouchlo.“

Američan se zamračil. „Nemohl to být jeden z motorů?“

Joe Howard zakroutil hlavou. „Ať to bylo cokoliv, bylo to v zavazadlovým prostoru. Úplně to ustřelilo zadek. To letadlo muselo jít dolů jako kámen.“

Bylo ticho. Jenom Saunders se zhluboka nadechl. Po chvíli Seth pomalu řekl: „Joe, ty jako myslíš, že to nebyla nehoda?“

Manning položil potápěčský přístroj na palubu, zvedl ručník a přikryl jím obličej Jimmyho Walkera. Když se narovnal, vypadal neuvěřitelně klidně. Řekl jenom: „Jo, přesně to tím myslí.“