Bohumil Hrabal

POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

***

   Za takového smutného rána vrzla branka, a jak jsem viděl mezi smrčinami ten smuteční průvod, bratra a švagrovou, věděl jsem hned to, co mi přišli říct, že matka zemřela, že se jí rozskočil mozek. A sotva to řekli a objali jsme se, hlavy před hlavy jak pivovarští koňově o polednách, slyšel jsem, jak na vystlané posteli má strašlivý průjem černý kocour Švarcvald, po květinové přikrývce, do peřin a na zelený kovral. Chtěl jsem kocoura bít, ale pak jsem se usmál, protože kocour za mne si roztrhl roucho na znamení smutku, a já, abych se odreagoval, abych nemusel myslet na poslední den matčin, na poslední hodinku, na minutu poslední, zaprával jsem pokrývku, stáhnul povlak a zapíral postel, za hodinu, když jsem pověsil do větru to prádlo, ten stesk a žal ode mne odešel, ten praní bol, to první trauma, když odejde ze světa maminka, a tak jsem zklidněl, pohladil Švarcvalda a jako vždycky, než jsem došel k potoku, Švarcvald mne předeběhl, dvacetkrát k potoku a dvacetkrát nazpátek, tak jak to měl ve zvyku, postavil se na zadní a já jsem se dvacetkrát tam a dvacetkrát zpátky sklonil, vzal Švarcvalda do náručí, vypadly mu pojistky, přitiskl se ke mně krčkem, já k němu a tak se kruh naší lásky dvacetkrát tam a dvacetkrát nazpátek navazoval a opět rozpojoval, tak sladké to bylo, že unio mystika mezi mnou a kocourem vždy začínala znovu a nanovo, tak krásný je ten vztah člověka ke zvířeti, mne ke kocourům, ke Švarcvaldovi, který, ač nejpitomější z těch tří koček, byl vždycky schopen nejkrásnějších citů, nemohl beze mne žít. Za to, jak roztrhl roucho na znamení smutku ze smrti mé máti, jsem mu posloužil k smrti. Chřadnul, už ani nemohl povyskočit, musel jsem jej zdvíhat do náruče jako černou utěrku, jako smuteční kapesník, jako šátek venkovských žen, ale hlavičku vždycky přitiskl ke ně, tak dlouho, až nastal ten poslední den, protože Švarcvald umíral hlady, dal jsem ho vedle sebe na zelenou židli, a když jsem usínal, tak jsem mu podal ruku a on se mne držel tlapičkou, a když jsem vyčerpán usnul, probudil mne zatnutý drápek, vytáhl jsem druhou ruku, pohladil mu hlavičku, ale ta už nebyla schopna přitisknout se do dlaně. tak jsem opatrně vysmeknul ruku z drápků, rozsvítil a Švarcvald byl mrtvý, jedno oko měl zavřené, ale druhé hrozitánsky zelené a otevřené, rozjívené a zděšené, roztažené hrůzou nad tím, co viděl naposled. zemřel neusmířen, neusmířen tak jako moje mamička, která umírala ve zlosti z hrůzy nad tím, co z tak krásné dívčiny udělalo stáří. že nechtěla si vzít ani umělý chrup, ani nabarvit si vlasy, stála jako stařena, zbědovaná léty a pocitem nespravedlnosti nad světem, nade mnou, nade vším, protože neměla ani mne tak, jako mne měl Švarcvald, neměla ani Přírodu s velkým P, ani Boha, umírala opuštěná a sama, ač uprostřed rodiny, která měla zájmy jen a jen o sebe. a asi tak to má být. Černý Švarcvald!

   ***

   Polidštěná příroda je falešná (...)

(......)