Bohumil Hrabal

POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

***

   Na rozcestí stál člověk, velice vychrtlý, díval se na jezdící auta, avšak nevnímal je, díval se kamsi hluboko do času nebo kamsi hluboko do nedohledné budoucnosti, kouřil tak, že si dal dlouhého šluka, tak dlouhého, jako je píseň, skoro půl cigarety vdechnul, a pak se díval posunutým haličským okem a cosi si brblal, a vydechoval skoro minutu ten kouř.

***

   Návštěva vesnice je vždycky ohromující. V kovárně pečou psa, vlčáka, kterého zastřelili do týla, dvacet kilo čistého masa, on byl ten vlčák zlý, hrabal pod plotem a přeskočil plot, v noci vyl, protože mu zapomněli vyměnit včas ostnatý obojek, a jak pes rostl, tak mu ten železný obojek zarůstal do krku a už nešel sejmout, proto byl zlý, celá vesnice si roznáší kusy a kousky vřelého masa, které voní skopovou kýtou s česnekem a děsně prosolenou: Dostal jsem v obchodě na vidličku. Jdu k panu Kurkovi, kterému jsem slíbil knížku, někdo jede na kole a křičí, Umřelo! Vono mi umřelo! Jsem už za plotem, plechové desky mne dělí od pohybující se hlavy po čáře plotu, zelinářská zahrada, brambory, ouška špenátu a světlounce zelenkavé Listy řípy. Z kůlny mňouká tak žalostně kotě, že rostu o deset centimetrů. Co to tam tak mňouká, povídám. Starou kočku přejelo auto, tak po ní zvostalo slepý kotě, povídá pan Kurka, naprasklý úsměv, strnisko plesnivě modré, uprostřed hlavy pěšinka a vlasy jak vousy od temene k uším. Otevřel tmavou kůlnu, na pokosené trávě bylo přikryté lískou od brambor kotě, stálo na zadních a vzpínalo se vzhůru a žalostně už ne mňoukalo, ale řvalo, chraptělo z posledních sil, sten až odněkud z drápků. Slunce otevřených vrat. Pak zase pan Kurka zavřel vrata a chladivá modrá tma zalila kotě. Musí si zvyknout, řekl pan Kurka a pokrčil rameny a měl oči modré jak pomněnky. Taky si musel zvyknout pan Kurka. Taky. Přišel jednou na jaře domů, tam seděla jeho manželka, po paní Kurkové posedávala kuřata, paní Kurková seděla jak egyptská královna, jak říční bohyně Nilu plná postaviček, na klíně držela elektrický vařič, který pořád probíjel do paní Kurkové elektřinu, a ona byla mrtvá, tady je zvykem za chladných dní ohřívat kuřata místo kvočny okolo elektrického vařiče. Pan Kurka si musel taky zvyknout. Povídám, co to ta ženská před chvílí volala, co jí to umřelo, prokristapána, snad ne dítě? Ne, Bohoušku, řekl pan Kurka, vyřezala včera prasátko, ale nepomohla ani injekce, umřelo. Když umře dobytče, je ve stavení smutek. Když umře ale hospodář, Bohoušku, pláče i dobytek. Řekl pan Kurka, co jsem ti dlužen za tu knížku? Chodil sem a tam, očima se mne jen dotknul a už s nimi do prachu dvora. Při, drátěném plotě se vršily hnědé otýpky vrbového proutí, pan Kurka byl košikář. To jsem zvědavý, jak z těchhle suchých proutků bude plést košík, asi to napaří nebo dá do potoka, vzkřísí proutí. Tak já jdu, povídám. Pan Kurka, aby něco řekl a zakryl rozpaky, poznamenal, že tady nebyl Eda Křehňáčů, slíbil (...)

(......)