Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pohřeb

1

„Tak jsem měl na dnešek příjemnej sen. Zdálo se mi, že klečím v lese před mlátičkou a ze vzduchu přilítá svatý Josef a dělá nade mnou veliký kříž. Ráno jsem hned věděl, že vsadím lední hokej a cyklistiku, protože svatýho Josefa je devatenáctýho, měsíc třetí…,“ řekl Jarda a zapnul si kabát. Když pak chtěl Pepíkovi říct, že sportka velice podporuje snění a význam snů, utrhla mu to venku děsná šupa, pak řinčení a nadávání. Oba zapadli do vytérovaného žlábku pisoáru, a když se zvedali, všiml si Jarda, že k nim zaletěla na mléčném střepu napsaná osmička.

„Jé…, horská služba! Vosmička!“ zaradoval se Jarda.

„Ale jakej mám kabát!“ prohlížel si rukávy Pepík.

„To je sám pokyn shůry,“ jásal Jarda a držel před očima ten střep, „a taky ti tady řeknu, že jiný čísla nemají cenu než takovýhle! Osudový! Tak vida, ráno lední hokej a cyklistika a teďka horská služba!“

„A já si budu muset dát šaty do čistírny…,“ odpověděl suše Pepík.

Vyšli z pisoáru a tam to viděli. Nákladní auto to napálilo rovnou před Palmovkou do vysokých zasklených hodin, co ukazují na čtyři světově strany čas. Ten náraz vyrazil všechny ty ciferníky na dláždění a železnou konstrukci hodin ohnul přes pisoár.

Tak přátelé chodili jen v samých cifrách.

„Víte, že jste měli štěstí?“ řekl člen esenbé a sundával gumičku od zavařeniny z notesu. „Nic se vám nestalo?“

„Ne.“

„A viděli jste to?“

„Ne…, jen jsme to tam slyšeli!“ ukázal Jarda na pisoár.

„Dobře, můžete jít,“ řekl člen esenbé a kráčel k šoférovi nákladního auta, který si urovnával doklady v chvějících se prstech.

„Horská služba! Ještě tejden a už budeme bohatý!“ pravil Jarda, políbil střep a hodil jej k ostatním na dlažbu. Pepík se díval na hodinky a řekl: „To je hezký, ale ať nezmeškáme ten pohřeb!“

Když stoupali na Pražačku, foukal takový vítr, že kráčeli skoro v předklonu.

Jarda se unášel: „Takovou sportkou jseš pořád jednou rukou v kouzlech. To ti houby pomůže rozpis! Já jsem si psal všecky čísla, co vyšly. A víš, že ani jednou ještě nevyšel jachting ani kanoistika? A že to šťastný židovský numero vyšlo jen jednou a ta nešťastná třináctka, ta už vyšla devětkrát? Tvůj strejček Adolf, co mu jdeme na pohřeb, ten říkal: ‚Krtci rejou v lichejch hodinách, lichý čísla budou šťastný.‘ Vsadili jsme… a na potvoru vyšly jen samý sudý čísla…“ Zastavil se, nabral dech.

„To je to! Člověk musí mít k těm numerům osobní poměr. Tak nějak osudově se skamarádit s těma číslama, najít k nim skoro milostnej vztah. A to bude vono. Třeba támhleten Spartak… Takhle je to pro mě docela vobyčejnej krám, ale kdyby mě třeba jen tak pro štěstí maličko přejel, už by ta jeho poznávací značka něco znamenala. A takhle?“

„Jardo, pozor!“ vykřikl Pepík a uskočil. Viděl, jak se z nákladního auta, které jelo dolů, uvolnil těžký sud a padl zrovna pod kola spartaka, který jel nahoru na Pražačku. Pár metrů od nich. A hned vyletěl do vzduchu sloup žlutého prachu, pak se ozvalo chrastění a zabečení pneumatik.

Pepík stál (...)

(......)