Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Po polednách vzal pan notář hůl a vyšel si. Když kráčel od mlýna k mostu, předejela jej dvojice na dvojitém bicyklu a lehce mu zavadila řídítkem o rukáv. To si vyjeli o polední pauze dva bratři, trafikanti, co prodávali tabák a noviny u divadla. Jeden byl slepý, ten seděl vzadu, druhý, ten vidoucí, seděl vpředu. Pan notář, když ještě kouřil, rád si kupoval v jejich trafice cigára, rád se díval, jak slepec hmatem ovládal trafiku, jak už podle zakašlání pana notáře se usmál a sklonil hlavu do okýnka a pozdravil: „Dobrý den, pane notáři!“ A otočil se a rovnou hmátl do správného fochu pro portorika, pak vzal bankovku, kterou zrovna tak rozpoznal v prstech jako pana notáře podle zakašlání. A teď ti dva trafikanti šlapali podle řeky, ještě jednou se pohybovaly jejich obrazy vzhůru nohama v klidné vodě, teď jejich hlavy zmizely pod sukněmi větví lip, ale nohy trafikantů dupaly do pedálů jak spřažené nápravy lokomotivy, a to samé ještě jednou v řece, jak nějaký fantastický stroj o čtyřech kolech… Pan notář se díval a pomyslil si, co kdyby se ti dva trafikanti tak jednou opili a už by byla noc a posadili se na ten svůj tuplovaný bicykl obráceně, ten slepý dopředu a ten vidící dozadu? Kampak by tak dojeli? Možná, kdyby nikoho nepotkali, ten slepý by dojel až domů, možná že zrovna tak dobře zná cestu jak v prstech peníze, jak podle zakašlání pozná své známé…, myslil si pan notář a podle opuštěných koníren s červenýma koňskýma hlavama nade dveřmi vyšel k zahrádkám. Tiše přešel kolem trafiky, do které se vždycky bál pohlédnout. I teď cípem oka viděl trafikantovy ruce, které spočívaly u okénka na stolečku, ruce válečného invalidy, který byl sežehnut ohňometem a který za to dostal řád a trafiku…

Teď pan notář sestoupil po kamenných schůdkách k řece a labužnicky se díval na město, na svoje barevná okna tam na druhé straně řeky, viděl, jak ženská v červené jupičce snáší k řece koš s prádlem, pokleká na lávku a dívá se do klidné vody na svůj obličej, upravuje si pořád padající vlasy, a pan notář viděl, jak ještě jedna pradlena jako by se zase z řeky vykláněla do vzduchu jak hercová dáma z karetní hry…, ale pradlena vzala z koše bílou cíchu a naklonila se a rozmazala svůj obraz…

A po hrázi a po opuce si to tam na druhé straně řeky vykračoval pan děkan v tvrďáku a zrovna takový děkan v černých šatech kráčel vzhůru nohama v řece, a když červená jupička pradleny a černý kabát se k sobě rovnaly jak červená tečka a nad ní černý vykřičník, to samé se zrodilo v hladině, ale s převráceným významem, takže když pradlena pozdravila velebného pána, ten se uklonil a dlouhým pohybem smeknul tvrďák tak, že v odrazu v řece vypadal, jako by nabíral do toho klobouku vodu…

A pan notář se bystře díval tam na druhou stranu a vnímal všechno současně. Pak podřepl, nabral do dlaně vodu a obřadně si omyl tvář. Pak vystoupil na hráz a podle plotů vyšel za město.

U třešňového sadu seděla na převrácené pramici mladá žena v plavkách a pletla žlutý svetr. Nahatý (...)

(......)