Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Manželé Schieslerovi, rolník a rolnice z Bošína, přišli jako první. Pan notář už je znal čtvrt století, když k němu přišli jako novomanželé, oba v selském a s modlitební knížkou, on ve štruksových rajtkách, holínkách a mysliveckém kloboučku, oba tenkrát důstojní jak králové. Dnes přišli zestaraní a oblečení po městsku.

„Tak co je u nás nového?“ optal se pan notář, když je usadil do křesel.

„U nás nic novýho nejní, akorát, že se zbláznil soused,“ řekl rolník.

„Jděte!“ podivil se strojeně pan notář.

„No jo, můj soused měl svini a ta měla mladý, ale všecko to zkapalo na obrnu, až na jedno. To podsvinče pak živili z flašky a vono za nima běhalo jak pejsek. Když vyrostlo, tak sousedovic si řekli, že to prase porážejí. Ale že ho měli načerno, tak starej šel v noci do sklepa a to prase za ním, protože tak jak jsem už řekl, bylo zvyklý za nima běhat jak pejsek. Ve sklepě to prase položilo sousedovi hlavu na klín, protože jen vod něj se nechalo škrábat na vocintku. A hospodář mu vrazil topůrko od sekyrky do krku, aby to prase nekřičelo, ale převalili svícen a soused, že to prase špatně píchl, tak po něm šel ještě jednou nožem a pak na něm musel ležet hodinu, než to prase vykrvácelo v tý tmě, ale to prase si myslelo, že ho píchl někdo jinej, tak se k hospodáři tulilo tak dlouho, než vykrvácelo. A hospodář potom, když vylezl ze sklepa, tak se svalil na postel a plakal a už ho nikdo neutišil, tak ho museli odvízt do Kosmonos. Já říkám, kdepak, kamarádit se se zvířaty!“

„Kriste Pane!“ zvolal pan notář. „A vy jste byl u toho?“

„Ne, vypravovala mi to všechno sousedova sestra Libuše, ta, jak jistě víte, jak má tu svoji holku třicet let na posteli, znáte ji?“

„Z čísla sedmnáct?“

„Tam. Víte, jak se to stalo?“

„To nevím…“

„To je tenkrát přišlo draho, že jeli do města do biografu. Dávali se Šaplinem ten film s tím klukem Goganem, jak tam hrál anděla, a ta Libuše si řekla, že její děvče bude o vánoční nadílce zrovna takovýho anděla dělat taky. Tak z peroutek udělali křídla, no moc hezký to bylo, ale holka nastydla a dostala mozkovou chřipku a od tý doby leží jak lazar.“

„Ah tak! Hodačovi!“ vzpomněl si pan notář. „Ten její druhý bratr má usedlost v čísle dvacet šest, že? Paní Schieslerová, jak těm se daří?“

„Dobře, protože přikoupili sedum korců polí,“ řekla selka a držela si obrovské ruce na klíně, „akorát že ten jejich Karlíček má po smrti. Zejtra to bude akorát měsíc, co měl pohřeb. Taky doplatil na kamarádšoft se zvířatama. Měli hříbátko a to se naučilo chodit do seknice pro cukr. Ale loni o řípách si přišlo do kuchyně, tam se čehosi leklo, praštilo se o plintrám a zjankovatělo a rozsekalo nábytek. Starej Hodač po něm skočil, ale než tomu hříběti dal deku přes voči, tak koplo Karlíčka. A pak ho začala bolet noha a Karlíčka museli dát do nemocnice a tam mu uřízli nohu a přitom jim tam umřel. Hodačovi chtěli vidět synáčka v rakvi, ale jak tu rakev votevřeli, tak honem ji zase zavřeli, protože ta uříznutá noha ležela podle (...)

(......)