Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pan notář

1

Každé ráno se pan notář modlil v rodinné kapli. Byl to pokoj se dvěma okny, na kterých byly obrazy z barevných skel. V jednom tom okně svatý Dionýsius, ač sťat, přeci ještě vstal a nosil tu svou uťatou hlavu kolem popraviště, a ve druhém okně je popravené svaté Agátě uťata ruka a posel s tou useknutou rukou zabloudil a vrátil se tam, odkud vyšel, znovu k té bezruké mrtvole.

Tak pan notář klečel a modlil se, ale přitom si vyčítal, že si nevykloktal ústa. Nakonec se pokřižoval, vstal a otevřel okno.

Když přivykl jitřním paprskům, nechal pod sebou modré střechy a přes řeku se díval na druhou stranu a s rozkoší vdechoval vlhký vzduch.

„Babíííí, babíííí,“ volal zdola dětský hlas, „babičko, Zděneček jí psovský hovínka!“

A pan notář vystoupl na špičky a sjel očima do dvora starého pivovaru, kde se už nevařilo, ale kde bydlili lidé. Tam u pumpy stála holčička v červené zástěrce a slaměném klobouku a ukazovala na tříletého chlapečka, který cosi blaženě strkal do pusy.

A hubená ženská vyběhla z prádelny, zdvihla ruce a křičela: „Setsakramentský haranti! Kdy já to prádlo takhle doperu?“ a drapla vnoučka a třásla s ním nad kanálem.

„Čuně jedno čuňácký, počkej, až přijde máma domů, ta ti zase rozšněruje díru!“ hrozila, a pak si to rozmyslela a dala chlapečkovi facku, až ta hovínka odletěla. A pak se dala do dívenky: „Co na mě čumíš jak auto? Já ti taky dám po hubě, až se ti ty tvoje švidratý oči srovnaj. Tady máš!“ vytáhla z kapsy modré zástěry píšťalku, „a táhněte si hrát do kuchyně. A ty, Lidlo, kdyby se něco dělo, zapískej na tuhle píšťalku a já přijdu! Vždyť, vy dva vrazi, kdy já to prádlo jenom doperu?“ zdvihla babička znovu ty praním modré ruce.

Pak notář zavřel okno a vyšel z pokoje na ponurou chodbu a pak rovnou do kanceláře.

„Dobrý den, pane notáři,“ pozdravila slečna písařka a dál zalívala květiny.

„Dobrý den, slečno, dobrý den,“ zamumlal starý pán a pak si zamnul ruce, „tak co jste včera všecko dělala?“

„Hrála jsem tenis… a jen si pomyslete, pane notáři, že jsem prohrála. Prohrála jsem s dámou, která je o patnáct let starší než já…, prohrála na dva sety. Není to hrozné?“ řekla a vylamovala zaschlé listy ze stonků muškátu.

„Ale, ale,“ řekl notář, „pokud vím, tak hrajete tenis výborně?“

„No to ne,“ zarděla se písařka, „do toho mám daleko, ale nějak jsem měla trému.“

„Že by tedy byla soupeřka lepší?“

„To také ne, ale to jsem celá já. Jak o něco jde, prohraji, co se dá…, a tolik mě to mrzí! Vždyť šlo o klubový žebříček!“

„No, tak vyhrajete podruhé, ale co jste dělala pak?“

„Když se potom setmělo a poplakala jsem si v šatně, šla jsem se koupat. V plavkách jsem šla proti vodě, tam nahoru k dubu, už byla tma a nad dubinou vyšel měsíc, ohromný žlutý měsíc, a ten se zrcadlil až ke mně, seděla jsem na kameni a nohama jsem se šplouchala ve vodě, ve které se zrcadlil ten žlutý měsíc…“

„A pak?“ zdvihl obočí pan notář.

„A pak jsem vklouzla do vody a plavala jsem v té mosazné vodě, dělalo mi to (...)

(......)