Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Jednoho srpnového dne jsme s Vaškem Průchou sedli na motorku a zajeli jsme si, tak jak jsme slíbili, za Jarmilkou. Bylo poledne a slunce svítilo tak, že zeleň zmodrala a červené střechy vesniček bolely.

Ve vsi jsme nikoho nepotkali, jen skrz zdi štěrchaly řetězy uvázaných krav.

U kapličky ve stínu lip seděla na trávníčku stařena. Byla bosa a prsty měla zablácené. Šátek stažený do očí tak, že jí byla vidět jen brada.

Vašek se zeptal: „Máti, kde tady bydlí Jarmilka?“

Zdvihla šátek, ale slunce tak žhnulo, že si jej stáhla do očí.

„Která Jarmilka? Máme tady Jarmilky dvě…“

„My bysme rádi navštívili tu Jarmilku, jak dělala na Kladně.“

„Jo, Jaruš! Ta už má po všem. Narodilo se jí dítě předčasně, ale dali toho malýho Jarouška do takový kukaně. A teď? Teď už je harant chlapák! Zato holce se to vrazilo všecko do hlavy. Teď leží doma jako bez duše, je k ničemu.“

„Kudyma se tam, paní, dostaneme?“ optal se Vašek.

„Tak tady podle támhletoho statku pojedete dolů a tam na rohu je domek ševče Marvánka. A tam od toho rohu uvidíte takovej baráček, vypadá to jako na přívoze. A tam bydlí Jaruška…, za voknem má pelargonie… ode mne! Jestli se vám povede a bude s váma mluvit, pozdravujte ji od starý zahradnice, ona už ví…“

Vašek přidal plyn a horkým vzduchem skoro jako teplou vodou jsme jeli tím směrem.

Na rohu Vašek přibrzdil, ale když jsme jeli ještě kousek dál, otevřel se pohled dolů na bílý domek, který opravdu vypadal jako přívoz. Pak po cestičce vroubené husími mochnami jsme jeli dolů.

Bylo ticho a vzduch se žárem vlnil jak průzračná roleta. Vašek opřel motorku o plot, utřel si pot a řekl: „Že vidím pořád tak barevně?“

A otočili jsme se.

„Jarunina máma není doma! Jela s Jarouškem na středisko!“

Byla to zahradnice. Stála tam nahoře a troubila tu zprávu do dlaní. V těch bílých režných a sepraných šatech, s černýma rukama a nohama vypadala jak smrt.

„Polednice…,“ vydechl Vašek.

Pak malou zahrádkou s petrželí, mrkví, zelnými hlávkami a ohromnou krmnou řepou vešli jsme do předsíňky.

Na almaře stál malý suchý smrček jistě už od Vánoc, protože prázdné staniolové papírky šustily v průvanu… Vašek stiskl kliku.

Jizba byla plná slunce a na stole ležel veliký kocour. Nehnul se, ale škvírami oči nás pozoroval. V koutě byla venkovská postel a nad tou postelí byl obraz Ježíše, jak si roztrhává modrou košilku a prstem ukazuje na svoje hořící srdce, lemované trnovou zahrádkou.

A v posteli ležela Jarmilka, ležela v montérkách, peřinu skopanou do nohou, ruku za hlavou a dívala se do stropu, zrovna tak, jako jsem ji viděl se dívat do stropu jídelny tam na ocelárně…

Povídám šeptem: „Jarmilko, tak jsme už tady, tadyhle já a Vašek Průchů. Z pecí vás nechají pěkné pozdravovat a pořád se jenom ptají: ‚Kdypak už ta holka přijde?‘ A na štoplích taky říkají: ‚Nikdo neuměl tak nosit svačiny jako Jarmilka.‘ I závodní vás pozdravuje…“

Vašek vybalil z aktovky modré prádýlko, ruce se mu třásly, když to držel za ramínka ve vzduchu.

(...)

(......)