Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jarmilka

1

Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříc a tak se na ní zahledím, až klopí oči. Je v šestém měsíci, a když otevírá ústa, znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá, a tím kráska krásek.

Jdu podle ní a šeptám: „Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu?“

A ona odpovídá: „Až pokvete kravinec!“

Říkám: „Ale, ale! To už mě nemáte ráda?“

A ona beze zbytku tvrdí: „Ne, protože pořád tady po Poldovce lítáte, jako byste měl v zadku šípy.“

Pokládám kbelíky, které jsem jí pomohl nést, dívám se na ní vyčítavě a ona klopí víčka. Vidím zduřelé kruhy, vidím ty jaterní skvrny… a ano! Má dneska zase ten bavlněný kabátek, převázaný provazem. Zdvihá oči a říká:

„Co na mě koukáte jako dědeček na voračku?“

Tak jí to vysvětluji: „Když vy jste na mě poslední dobou nějak chladná.“ Zdvihám kbelíky a nesu je dál, poněvadž se nesluší, aby těhotná ženská nesla takovou tíhu. Na rohu učňovské školy se Jarmilka opře o roh a zvrací. Když na mě obrací ten svůj ztrhaný obličejík, omlouvá se mi: „A už je to.“ A oběma rukama si potěžkává vystouplý život a dodává: „To víte, strejdo, jsem napakovaná.“

Povídám: „Tak co? Ten váš, byl už u vás?“

Rozsvítila se: „Byl. Už jsem ležela v posteli, když přišli kluci z Cvrčovic a volali přes plůtek: ‚Paní, je Jaruš doma?‘ Tak máma vyšla k vrátkům a povídá: ‚I to jsou k nám hosti, pane Jaroslave! Copak to je za způsoby, holku nám nabourat a pak ji nechat?‘“

Jarmilka se zastavuje a přísní: „A víte, strejdo, co jí odpověděl?“

„To teda nevím.“

A Jarmilka se rozkřikuje: „Řek mý mámě: ‚No a co, teta, mám si dát nohu za krk?‘ Řekněte sám, hovoří takhle ženich?“

Zdvihám kbelíky a uznávám: „To tedy nehovoří, aspoň nemá tak hovořit.“

„Tak vidíte, a to máme mít veselku. Ale já už za ním nepolezu. To všechno ta jeho máma. Ale já jí to nedaruju. Já tam jednou vletím a řeknu: ‚Tak tady ho máte, synáčka, strčte si ho víte kam!‘“

Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají: „Ty, holka, ty ale seš pěkně nasypaná. To jsi polkla (...)

(......)