Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Mezi týglovnou a diadurem jsem překopával haldu zrezivělých špon. Potom jsem nakládal ty špony do sázecích koryt. A když se rovnám ve hřbetě, kdo jiný si to necape cestičkou než Jarmilka s basou a kbelíkem.

Přelezl jsem hromadu cáglí.

„Tak jak je to?“ povídám.

„Óó! Zrovna jsem se dověděla od bab, že Jaroušek jim měl říct: ‚Kdoví s kým to ta rajda má!‘ Ale já mu dneska udělám u autobusu bugr.“ Jarmilka si sedla na basu.

„Stoupnu si u dvířek a tak, před lidma, mu řeknu: ‚Má poklona, pane Jaroslave, promiňte, že vyrušuji, ale na to jsem vám byla dobrá, když jsem si s váma sedla na příkopě, co? A teďka řeknete, s kým to ta rajda má? No to jsem si od vás nezasloužila, pěkně vám za to děkuju.‘“ Bila se pěstičkou do čela: „Proč jen já tenkrát chodila na tu zábavu, proč? To kluci přišli a: ‚Pojď s námi, Jaruš, na vínek.‘ A já, nána, šla. Sál nabitej a my jsme se s Jarouškem půl roku hněvali. A to mi přišlo takhle se podívat přes stůl a on tam zrovna seděl. A já, jak jsem se tam podívala, byla jsem ztracená a von taky. Tančili jsme spolu, on mi z kola nepustil a pak jsme šli za noci domů…“ Dívala se hořce, ale pak jí zasvitlo: „Víte, strejdo, jeho kamarádi už se o to berou. Zavřou mě u jedněch do skříně, pak pozvou Jarouška a zavedou řeč na tu naši veselku. A máme takový smluvený znamení. Až jeden z mých přátel řekne: ‚Ty katolíku jeden prolhaná!‘, já otevřu almaru a vystoupím. Co tomu bude Jaroušek říkat! To je dobrej nápad, co? Ale strejdo, držte mi palce!“

Vstává, zdvihá basu a po sněhu uhání do závodní kuchyně. Volám na ní: „Jarmilko, copak je dneska k obědu?“

Křičí: „Polívka kmínová, uzený vepřový pupíček a šípkový nektar. Ale ten nápad s almarou, to je, co?“

Kývám, že to je dobrý nápad, ale už to vidím, jak pan Jaroslav, známý průvan, dá Jarmilce u té almary facku. Ale co? Nakládám raději špony, beru za to. Když jsem byl hotov, přední dělník mě poslal nakládat grafit. Vašek Průcha vzal lopaty, z opuštěné koleje jsme vytlačili kocábku a zatlačili ji až ke kůlně. Otevíráme vrata, nakláníme kocábku, podkládáme ji cihlou, aby se nezvrátila. Stahoval jsem z vyrovnaných řad papírové pytle plné jemné umleté tuhy. Pak ostrou lopatou jsem každý pytel rozřízl a Vašek vyvalený grafit nakládal. Povídám: „Jako bysme nakládali všecky hříchy světa.“

„A proč hříchy?“ řekl Vašek a vyhodil plnou lopatu grafitu tak, až všecko zmizelo v mraku. „Je to spíš andělská práce!“

„Kruci, dávej pozor!“

„A proč?“ jásal Vašek, házel lopaty plné té mleté tuhy do kocábky a po každém hodu vybuchl sloup prachu, který vnikal za košili, do nosu a do úst. Pak vyšel Vašek z toho mračna už docela černý, ale s bílým chrupem. Opřel se o lopatu a řekl: „Taky jsem byl takový pytel. To vždycky, když se poslanci v koncentráku chlubili, jak to kdo dával komu sežrat, nechal jsem je a pak jsem řekl: ‚Vás, pane poslanče, chránila imunita, a tak jste mohl hovořit to, co jste chtěl, ale copak jste vzkázal panu oberlandrátovi, když vás přišli jeho lidi zatknout!‘ (...)

(......)