Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Jak jsme byli černí, sestupovali jsme potom po žebříku dolů do bunkru s vápnem. Na dně jsme se vedli za ruce, po kotníky v jemném prachu.

Vašek si vzpomněl: „Zrovna takhle, jenomže v poutech, šli v koncentráku vedle sebe… prezident policie v Moravské Ostravě a komunistický poslanec v Ostravě Bílek. Bača, prezident, maličký a Bílek obr. Jdou přede mnou a rozprávějí si. ‚No tak, pane prezidente, co jste se mě nahonil, a teď mě tady máte docela blizoučko!‘ – ‚Ale pane poslanče, jak jste nám tenkrát utekl, když jsem vás poslal zatknout?‘ – ‚Jo, pane prezidente, to že jste měl pitomé četníky. Oni se tenkrát ptali mě, poslance Bílka, kde bydlí poslanec Bílek. Já jsem, pane prezidente, byl ve fousech a měl jsem už mysliveckou uniformu.‘“

Vašek vzal z kouta lopatu, já pohrabáč a stahovali jsme od stěn vápno, protože až tam drapák nemohl. Pak přijel jeřáb, rozevřel čelisti a spustil se na hromadu, zahryzl se a zdvihal.

„Víš, co mě míchá?“ postěžoval si Venca. „To fotografování našich vedoucích u psacího stolu, v zahradách…, a pořád v pucu!“

„To je pravda,“ řekl jsem. „Vzpomínám si, že Lenin chodil jako strejček, a ta jeho Krupskaja! Často vidím ten obraz. Lenin si komponuje řeč na kolenou, sedí ve fotelu potaženém bílým povlakem. A i když jsem katolík, docela dobře ho vidím, jak v paláci beze světel, bez topení ukazuje skrz zamrzlá okna to, co ještě není. Tamhle prej postavíme elektrárnu, tamhle továrnu na secí stroje, zde na traktory…“

Vašek Průcha se vzrušeně brouzdal po kolena vápnem sem a tam.

A zdvihal ruce: „Ano, vidím ten sen. A jsem šťastný, že právě teď žiju. Pohled na sebeblbější grafikon, a už se mi lepší dejchá, protože tohle musí vyhrát. Nakonec všecko je veliká víra a já jsem strašně věrný!“

Jeřáb se snášel, znovu zapadl, tiskli jsme se ke zdi. Když zdvihl tu hromadu vápna, hučel zase nahoru ke kocábkám a vesele si cinkal.

Vašek sedl do vápna.

„Už jsem ti vypravoval o biblforšřích?“

„Ne…“

„Tak si představ. Ti měli svůj blok a každého půl roku jim předkládali esesáci k podpisu listinu, že vystupují z tý jejich církve. A za to že půjdou domů. Ale podepsali to akorát tři. Češi. Tradovalo se, že začátkem války byl velitelem tábora Rakušan a jmenoval se Lowitz. Ten dal nastoupit biblforšry a namátkou se zeptal jednoho: ‚Podepíšeš?‘ A když řek ne, vytáhl Lowitz revolver a zastřelil ho. Tak to udělal s devíti za sebou. Pak se obrátil na svoji suitu, a jako by se s nimi nejdřív vsadil, že to dopadne tak, jako to dopadlo, pravil s vítězným úsměvem: ‚Na, was hab ich gesagt?‘ Ale co neudělal, když už jsme tam byli my. Tam vedle záchodku byla maličká místnost, které se říkalo kapuff, tam byly smetáky, košťata. Vlastně ne…“

Vašek si opřel prst o čelo: „To už tam byl Pohl… Pohl! Ten dal zatlouct dveře u toho kapuffu, okna tam nebyla, tak dírou ve střeše dal naházet plnou tu místnost biblforšry až po strop. Pak nahoře ucpali dekou tu díru a za osm hodin to oddekovali. Dvě třetiny jich bylo mrtvých. Těch živých se (...)

(......)