Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Dneska zase padal sníh. Ne ten bílý, ale kladenský, už smíchaný s prachem. Jdu Jarmilce naproti až do kantýny. Vidím ji stát stranou, zatímco u pultu jedna nosička přes druhou nastavují nůše, do kterých prodavačky házejí čerstvé rohlíky a počítají je. Vidím Jarmilku, ruce má sepjaté pod životem, pak zdvihá lístek s pořadovým číslem a volá: „Helenko, dejte mi to už!“

Konečně jí Helenka nakládá vrchovatou nůši rohlíků, bere od ní lístky a já přiskakuji a pomáhám Jarmilce do popruhů.

Nosičky volají: „Jarmilko, to je tvůj ženich?“

A ona se usmívá: „Kdepak! To tak, to by mi Jaroušek rozflákal držku!“

Beru kbelíky s kávou a vycházíme do šera. U kantýnské zdi září vyvařené hovězí hlavy.

Povídám: „Tak jak je?“

„Dobrý, strejdo, dobrý, ale musíte mi držet palce. Von si Jarda na druhý šichtě zranil nohu o kleště. Sedím včera doma u okénka a najednou zabrzdí auto, vyleze pán a říká, já jsem ten a ten, a jestli se chcete podívat na Jardu, tak jedem. A tak jsem jela…, hergot, strejdo, ať sebou na tom náledí neplácnete, sedmadevadesát korun by bylo v hajzlu, jen by to hvízdlo!“

Lekám se a říkám: „Kdepák!“

A Jarmilka pokračuje: „Sám dědek mi vyšel vstříc a bába mi dala šest vajec a půldruhýho kila mouky na bábovku a cukrátka. Tak jsem poseděla a von brečel, že nemůže jít do hospody. Když jsme se loučili, povídám v pláči: ‚Jaroušku, pojď mě vyprovodit.‘ Ale on povídá: ‚Copak, ty pitomče pitomá, můžu s tou nohou?‘ Tak dědek šel se mnou až ke Stehelčevsi, a to už je co říct.“

„A kdy bude svatba?“

„Asi v březnu. Do února tady ještě budu a pak, Poldovko, pa pa pááá!“

Jarmilka se otočila, kyne rukou kouřícím komínům a hned se mě ptá: „A vy jste, strejdo, sám?“

Povídám: „Mám ještě bráchu, ale ten je už tři měsíce v nemocnici.“

Jarmilka mě utěšuje: „To aby se ty vaše rodiče v první chvíli zbláznili…“

Nevím, co říct, tak jdeme z přítmí do světel lamp a závodní rozhlas shůry se otřásá dechovkou a Mugraueři radostným hlasem zpívají:… zelená se na souvrati čočovička zelená…

Jarmilka, zalehlá do popruhů nůše, zdvihá hlavičku a křičí do nebe: „Jděte do háje a nepřipomínejte mi polku! Co teď z toho mám? Šla jsem si koupit kočárek, ale čtyři tisíce, a kde vzít a nekrást? A kde vezmu prádýlko? Co?“ Ale Mugraueři, jako by neslyšeli Jarmilčin hlas, švitoří dál:… půjdu tam po svítání, proč, já dobře vím… Jarmilka ukázala prstíkem na sebe a řekla: „To jo, jen dávejte ubohejm holkám rady! Já jsem to taky dobře věděla, a teď to mám! A na co šáhnu, to stoji samý tácy!“

Tytéž hlasy, ale už z jiného amplionu, nám kráčí vstříc a zase se radují:… aby naši věděli, že tam chodím za tebou…

Jarmilka se tak pěkné podívala a řekla: „Von člověk těm hlasům nemůže utýct, narafičíno to mají pěkně.“

A vcházíme do jídelny. Stavím kbelíky na stůl. Jarmilka se vysvlíká z popruhů, sundavá kabát, děsně je dneska roztrhaná, ale mně jsou ty její šaty milé, róby rób.

Když jsme se najedli, nakládali jsme s Vencou Průchou mangan. Vašek zdvihl (...)

(......)