Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Jeřáb unášel kocábku v řetězech přes celou ocelárnu, ale lidé dole klidně pracovali. Pak se kocábka snášela shůry a jeřábník ji zastavil těsně nad kolejí. Dotlačil jsem ji, dal znamení a dosedla rovnou na kolej.

Přední dělník packal o svině a kořeny, a když mě míjel, řekl: „Šimandl nepřišel…, ve vratech máš cikána!“ a hnal to dál k elektrickým pecím.

Koukám a ve veřejích stojí Vašek Průcha a s ním cikán v klobouku.

„Tak barone, nečum a pojď tlačit kocábku!“ volám a cikán se neochotně loudal.

„Nebuď na něj jak na maminku…,“ domlouval mi Vašek, „jsou to děti!“

Cikán se jen držel kocábky.

„Hergot, barone, zaber!“

„Aj… pán zlý, zlý…,“ mručel cikán.

„Nebuď na něj tak,“ znovu mi domlouval Venca. „Hitler je zdecimoval a teď ještě ty. Kdybys to viděl, jak malincí cikáni se vodili po koncentráku za ruce a zpívali německý písničky do pochodu a jak je potom stejně pomordovali s kurvama…,“ hovořil a ocelovou tyčí otvíral bednu se stříbrným siliciem.

Ale cikán se tady necítil, považoval se zde za hosta a hned bylo vidět, že přemýšlí, jak by zahnul.

„Barone, nikam nepůjdeš, vidím ti to na frňáku, že na nás šiješ boudu!“ křičel jsem.

„Rány bozský! Srdce Jezusovo! Cikán se musí najíst!“

„Ale vždyť jsi hovno dělal! Napřed se dělá a potom jí!“

„Ne, cikán napřed jíst a potom dělat. A je zima.“

„Nebuď na něj takovej,“ šeptal mi Vašek a sypal silicium do kocábky.

„Tak tedy koukej, barone. Jdi se vohřát k peci, sedni si pod osmičku, já si pro tebe za půl hodiny přijdu…“

„Ó… pán, pán dobrý… dobrý… dobrý…,“ třásl se cikán a uháněl.

„Ty vole!“ zasmál se Vašek. „Má s sebou břitvu, mistr mu prý nenapsal tři šichty, tak ho chce podříznout. Ukazoval mi tu břitvu. A ty se s ním hádáš.“

„Já nemám rád lidi levý na práci.“

Stoupl jsem si na prsa kocábky a rozhrnoval rukavicí silicium.

„Hele,“ opřel se Vašek o tyč. „Já se taky někdy dívám takhle na lidi jako ty, ale když si vzpomenu na Sachsenhausen, hned jsem shovívavej. Von člověk je něco docela jinýho, než jsme byli zvyklí z čítanek. Esesáci se třeba nudili, tak nám nedali najíst, ale kuchařům dali nažrat, co chtěli, a ještě k tomu sud piva a kořalky. A když se ti kuchaři tak nažrali, až si to skoro mohli nahmatat v krku, dostali apel a hned nieder…, hned auf! Nieder… auf! A pak museli tak dlouho válet sudy, až to všechno vyzvraceli, a heftlinci…, to vybírali profesory, umělce…, ti to museli ze země jíst… Potomci generace, která si považovala za čest, že viděla Goetha, esesáci, ti se tomu řehtali a náramně se bavili. Nebo Heinrich Kampfe!“

Vašek udeřil při vzpomínce tyčí o koleje.

„Krasavec, úzkej v pase jak panna, širokých ramen, čepici do čela…, zkrátka fešák, ale hnus. Jako lágrkomandant, když se mu heftlink nelíbil, vytáhl rudku a napsal mu na čelo číslo, které obsahovalo pokyn, do kolika dní má být zlikvidován. O svátcích se pouštělo několik heftlinků na svobodu. To bylo jako Staska… Co když to budu já? Heinrich Kampfe vyvolával, vyptával se na nacionále (...)

(......)