Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Stojím u sedmičky, u martinské pece, a ptám se taviče Mudry: „Mistře, jestlipak jste se viděl?“

Viděl se, ale dělá, že neviděl.

„A kde?“

Povídám: „No v Praze, na Národní třidě, tam naproti Papežovi, dneska Gramofonové závody. Tam je přeci tabule dva metry veliká s nositelem Řádu práce…, a to jste vy!“

Už se tam tavič Mudra viděl, a ne jednou, ale kochá se dál: „Já že tam visím?“

„No,“ povídám. „Táákhle veliký, přes celou zeď, a koukáte tam jako spisovatel.“

Tavič se houpá v bocích, bere háček, nasazuje brejle, dává znamení dvířkařce Mařce, aby stiskla knoflík. Pec šarlatově sálá a tavič ukazuje do bouřlivé tavby pomocníkovi co a jak.

Pak se přiloudal.

„A jaký tam mám šaty?“

„Rozhalenou košili a hodobóžový kabát.“

„Jo, ta fotografie tam je?“ dělá hloupého. „Ale teď tam bude viset ta moje nejnovější… s kravatou. Ale dobře, že jsi mi to řekl, musím vzít starou do Prahy, aby viděla, kdo jsem. Je zase na mě nějaká rozpustilá… Tak říkáš na Národní třídě?“

Už přijíždí jeřáb, budeme s Vaškem na pecích sypat, lezu po žebříku nahoru, přehazuju páčku a sázecí jeřáb se proměňuje v obyčejný. Kočka pojíždí a flaška s hákem klesá. Vašek nahazuje kruh s řetězy…, zapínáme kocábky za prsa a jeřáb je odnáší do fochů a skoro je tam posadí. Přehazuji šnapr, za prsa se založí řetězy, a jak se jeřáb zvedá, vysypává jednou mangan, jindy vápno, silicium, basifrit…

Koukám, po platoně jde Jarmilka.

„Dobrý den, Jarmilko!“

Držím řetěz a usmívám se.

„Ani mi nemluvte! Prodělala jsem padesát korun!“

„A jak?“

„Asi jsem to ztratila…“

A dvířkařka Mařka volá na Jarmilku: „Tak co, ty bouchačko, kdy budeš dělat vš vš vššš?“

Jarmilka převrací oči, usedá na lavičku hned vedle dvířkařky, která teď v pauze plete prádýlko; každou chvíli to rozkládá na kolena a dlouze si to prohlíží. Jarmilka si utírá prsty, bere do ruky to pletení.

„Jaruš, ať mi nevyvlíkneš dráty!“

„Tak Mařko…,“ červená se Jarmilka. „To je dvě hladce a dvě obrace?“

Ptá se, ale vidím, že se ptá hanbou, že sama nikdy nic neuplete, jen tak se ptá, aby se Mařka moc nevyptávala. Vrací pletení a sbírá hrnky od polívky, zatímco mladá paní, Mařka, plete dál, klidně může plíst dál, protože už má na všechno razítko a hodnýho chlapa doma a v břiše dítě… Ale Jarmilka?

Jeřábník vrátil Jarmilce hrneček.

„Tak co? Volali tě na sociálku?“

Všichni obstupují Jarmilku.

Sklopila oči.

„Volali, strejdo, volali, ale já jsem tam nešla. Tak tam šla máma, a když se jí ptali, co a jak, máma se rozbrečela taky. Tak si došli k nám a ptali se mě, ale já jsem nemohla nic říct…“

„Hele, Jaruš, tady už jde vo to dítě…,“ položil jí ruku na ramena jeřábník.

„Já vím… Ale když mi to připadalo divný, žalovat na toho, kterýmu bych ani vlásku nezkřivila, to je to.“

„Ale (...)

(......)