Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

V kuchyni visely tucty zaprášených obrazů.

Paní Burgánová pod každý přistavila židli, těžce na ní vylezla a pak mokrým hadrem otřela plátno a hned oslnivé a jásavé barvy zářily kuchyní.

Každých pět minut otřásla stavením detonace z vojenského cvičiště a v kredenci se rozezvučely všechny hrníčky a talířky. Mosazná postel každým hozením granátu popojela na kolečkách a paní Burgánová se pokaždé podívala směrem k explozi a pokaždé řekla něžně: „Darebáci…“

Pan Burgán ukazoval srpem na obrazy a hovořil:

„Tak prosím, náš chlapec, když maloval tenhle Západ slunce na jihočeským rybníku, tak si obul o jedno číslo menší botky, když maloval tenhle Motiv z Karlštejna, tak si skrz kramflek zarazil do paty půlcentimetrový hřebíček… Tady, když náš chlapec pracoval na Bukovém lese u Litomyšle, tak zase celej den nešel na malou stranu… a tady prosím, když náš hoch tvořil Pasoucí se koně u Přibyslavi, tak stál po pás ve smradlavé bařině… Když maloval Na vrcholku hory, tak se zase před tím tvořením tři dny postil…“

Hovořil pan Burgán a paní Burgánová pod každý ten obraz postavila židli, těžce na ní vylezla a mokrým hadrem otřela každý ten obraz a každých pět minut se podívala skrz zeď směrem k explozi a pokaždé řekla něžně: „Darebáci…“

Pak zvonilo poledne a mosazná postel přejela na mosazných kolečkách až ke druhé stěně.

Pan Burgán ukázal na poslední obraz.

„Prosím, tohle náš chlapec nazval Zimní nálada, a když ten obraz tvořil, vyzul se a vyhrnul si nohavice a hodinu stál před motivem v tom zimním lednovém potoce…“

„Darebáci,“ řekla paní Burgánová a slezla ze židle.

Pak bylo tísnivé ticho.

Paní Burgánová přetlačila mosaznou postel přes celou kuchyň.

„Krásný obrazy a silně procítěný,“ povídám, „ale proč si Jirka bere ty o číslo menší botky, proč si dává při malování do paty hřebíček, proč si stoupá bosky do lednovýho potoka, proč?“

Jirka se díval do podlahy a hořel.

„Víte,“ povídá pan Burgán, „náš chlapec nemá akademii…, tak ten nedostatek vzdělání nahrazuje silným zážitkem…, totiž, abyste věděl, my jsme vás proto pozvali…, my bysme chtěli vědět, jestli by se náš chlapec mohl vydat za uměním do Prahy…“

„Jirko,“ povídám, „ty ty krajiny maluješ v plenéru? Kde bereš a kam chodíš na ty skvostný barvy? Jak umíš položit vedle sebe modrou a červenou? Impresionisti by se nemuseli stydět za tyhle barvy. Kam na to chodíš?“

Pan Burgán odhrnul srpem záclonu, ze které se sypal jemňounký prach.

„Vidíte to?“ zvolal. „Vidíte tam ty barvy? Skoro všecky tyhle vobrazy, co jsou v kuchyni, všecky je maloval v tomhle kraji. Jen se podívejte, jak to tam hejří barvama!“

Pan Burgán držel odhrnutou záclonku a díval jsem se s ním do krajiny, která ale byla šedivá jak stádo starých slonů, kde se co jen pohnulo, hned za sebou zvedalo dlouhé fábory cementového prachu, kde šedivým polem lucinky táhl traktor sekačku, za kterou se rozvíral šedivý oblak jak za kočárem jedoucím prašnou silnicí, kde o tři nebo čtyři pole dál stál žebřiňák (...)

(......)