Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pábitelé

1

Před cementárnou seděli na lavičce staříci, jeden na druhého křičeli, brali se za klopy a hulákali si do uší.

Na kraj mrholil cementový prach a všechny domky a zahrady byly pokryty jemně mletým vápencem.

Tak jsem vyšel do zaprášených polí.

Pod osamělou hruškou sekal mrňavý mužský srpem trávu.

„Povídám, co to je tam u vrátnice za ty uřvaný dědky?“

„Jo u hlavní brány? To jsou naši penzisti,“ řekl ten mrňavý mužský a sekal dál.

„To ale mají pěkný stáří,“ povídám.

„Že?“ řekl mužský. „Už se taky náramně těším, jak za pár let tam budu vysedávat taky.“

„Jen jestli se tý penze dočkáte!“

„A to já zase jo. Tady je náramně zdravej kraj. Průměrnej věk je zde sedumdesát let,“ řekl mužíček a jednou rukou hbitě žnul travičku, ze které se houlil cementový prach jak kouř z vlhkého ohníčku.

„Pěkně prosím,“ povídám, „ale vo co se tam ti dědové hádají? Že tam tak na sebe pořád řvou?“

„Baví je provoz cementárny. Myslejí si, že voni by to dělali lepší. A potom, když se vykřičejí, tak večer mají větší žízeň! To víte, celej život tam dělali, takže s tou cementárnou srostli, takže už bez tý fabriky nemůžou žít.“

„Ale že radši nejdou někam na houby? Nebo vůbec, že se neodstěhujou někam do pohraničních lesů? Každej by dostal domeček se zahrádkou!“

Povídám a utřel jsem si hřbetem ruky nos a na ruce se objevila slizká černá čára.

„Tó tak!“ řekl mužíček a přestal žnout. „Jeden penzista jménem Mareček se odstěhoval kamsi za Klatovy do lesů… a za čtrnáct dní ho přivezla sanitka. Dostal tam ze zdravýho vzduchu záduchu. Ale za dva dny byl zase chlapák. Ten, co tam u hlavní brány nejvíc křičí, to je právě ten Mareček. To víte, tady je silnej vzduch jak noha u boku, jak hrachová polívka.“

„Já hrachovou polívku nerad,“ povídám a ustoupil jsem pod hrušku.

Po prašné polní cestě cválal pár koní, kopyty vířil cementové mračno, ve kterém byl ztracený vůz. A vozka si v tom mračnu radostně zpíval a náruční valach teď natáhl uzdu a z hrušky urval haluz a setřásl z větví metrák cementového prachu. S napřaženýma rukama jsem se vybatolil z toho oblaku.

Po chvíli jsem shledal, že na cestu jsem se vydal v tmavých šatech, ale teďka je ten oblek šedivý.

Povídám: „Pane, buďte tak laskav, kde tady bydlí Jirka Burgán?“

Mužíček žnul dál travičku, dál druhou rukou vyrovnával těžiště pohybujícího se těla.

Teď zasekl srp do krtiny, vyskočil a rozběhl se zděšeně do polí.

„Vosy!“ vykřikl.

A šavloval srpem kolem hlavy.

Doběhl jsem ho.

„Pane, povídám! Kde tady bydlí Jirka Burgán?“

„Jsem Jirkův tatínek,“ zvolal mužíček v běhu a dál se oháněl ostrým srpem po útočících vosách.

„Těší mě, že vás poznávám, jsem Jirkův přítel,“ představil jsem se.

„To bude mít syn radost! Už vás čeká!“ vykřikl pan Burgán a přidal v běhu.

Ale jak šavloval a mrskal srpem po vosách, nešťastně si zarazil ten srp do hlavy.

A lehce mě předběhl a srp mu trčel z lebky jak kosárek.

U vrátek stavení jsme se zastavili.

Pan Burgán nezachvěl ani chřípím. (...)

(......)