Victor Hugo
překlad: Milena a Josef Tomáškovi

DEVADESÁT TŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PÁTÁ KNIHA / V ĎÁBLOVI BŮH

I / Nalezeny, a přece ztraceny

Ve chvíli, kdy Michelle Fléchardová spatřila věž v rudé záři zapadajícího slunce, byla od ní ještě přes míli daleko. Ačkoli ještě před chvílí nebyla schopna jediného kroku, nezalekla se této vzdálenosti. Ženy jsou slabé, ale matky jsou silné. Šla.

Slunce už zapadalo. Nastal soumrak, pak hluboká tma. Cestou slyšela, jak na vzdálené zvoničce, již nebylo vidět, odbíjí osm hodin, pak devět. Byla to asi zvonice v Parigné. Chvílemi se zastavila a naslouchala jakýmsi temným ranám; snad je to nějaký noční hluk, myslela si.

Šla stále rovně vpřed, trnité kručinky a bodláčí praskalo pod jejíma zkrvavenýma nohama. Matné světlo vycházející ze vzdálené pevnosti a obklopující ji uprostřed noční tmy jakýmsi tajemným zářením ukazovalo jí cestu. Šla za ním. Kdykoli zazněly rány zřetelněji, vzplálo světlo jasněji – pak zase zmizelo.

Na širé pláni, po níž Michelle Fléchardová kráčela, byla jen tráva a vřes; nebylo tu ani stavení, ani stromů. Pláň mírně stoupala a v podobě dlouhé ostré čáry splývala v nedohlednu s temným hvězdnatým obzorem. Na této přetěžké pouti posilovalo matku jedině to, že měla věž neustále před očima.

Viděla, jak se pozvolna zvětšuje.

Tlumené výbuchy a bledé záblesky, jež vycházely z věže, se objevovaly a zase mizely v přestávkách, jež naplňovaly ubohou a sklíčenou matku drásavým napětím.

Náhle přestaly úplně; všechno zmizelo; hluk i světlo. Nastal okamžik naprostého ticha, jakýsi hřbitovní klid se rozhostil kolem.

Právě v té chvíli došla Michelle Fléchardová na pokraj návrší.

Pod sebou spatřila rokli, jejíž dno se ztrácelo v modravé noční tmě; kousek dál, na nejvyšším místě planiny, změť kol, krytů a střílen – to byla baterie děl; a přímo před ní, v matném světle zapálených dělových doutnáků tyčila se ohromná budova, jež vypadala, jako by byla vystavěna z temnot, ještě černějších než ty, které ji obklopovaly.

Tuto budovu tvořil most, jehož oblouky byly zapuštěny do rokle a jakýsi zámeček, vystavěný přímo na mostě; zámeček i most se opíraly o cosi vysokého, kulatého a temného; byla to věž, k níž matka z takové dálky putovala.

Viděla, jak se ve vikýřích věže kmitají světla, a podle lomozu který odtamtud vycházel, mohla usuzovat, že tam je plno lidí; a vskutku také se nahoře na cimbuří objevilo několik temných siluet.

Vedle baterie byl vojenský tábor. Michelle Fléchardová zřetelně viděla jeho stráže, sama však ve tmě a v křoví nemohla být spatřena.

Došla až na kraj planiny, tak blízko k mostu, že se jí zdál téměř na dosah ruky. Jen hluboká rokle ji od něho dělila. V šeru rozeznávala tři patra mostního zámečku.

Stála tak hezkou chvíli, neboť pojem času už nevnímala, zamyšlená a oněmělá před zející roklí a temnou budovou. Co to bylo? Co se tam dělo? Byla to Tourgue? Jímala ji závrať z očekávání něčeho neznámého; shledání nebo rozloučení? Ptala se sama sebe, proč tu je.

Dívala se a naslouchala.

Najednou neviděla vůbec nic.

Mrak černého dýmu (...)

(......)