Victor Hugo
překlad: Milena a Josef Tomáškovi

DEVADESÁT TŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŠESTÁ KNIHA / TEPRVE PO VÍTĚZSTVÍ NASTÁVÁ BOJ

I / Lantenac zajat

Markýz skutečně sestoupil do hrobu.

Odvedli ho.

Pod přísným dohledem Cimourdainovým byla neprodleně otevřena hladomorna v přízemku věže; dali tam lampu, džbán vody a komisárek, hodili tam otep slámy a za necelou čtvrthodinu po tom, co ruka knězova spočinula na rameni markýzově, zavřely se za Lantenacem dveře žaláře.

Pak vyhledal Cimourdain Gauvaina; na vzdáleném kostelíku v Parigné tloukla právě jedenáctá hodina noční; Cimourdain řekl Gauvainovi:

„Svolám vojenský soud. Ale ty v něm nebudeš. Jsi Gauvain a Lantenac je taky Gauvain. Jsi s ním příliš blízko spřízněn, abys ho mohl soudit, a vytýkám i Filipu Égalité, že soudil Kapeta. Ve vojenském soudu budou zasedat tři soudcové: jeden důstojník – kapitán Guéchamp, jeden poddůstojník – seržant Radoub, a já – jako předseda. To všechno se už tebe netýká. Budeme se přesně řídit nařízením Konventu; omezíme se na zjištění totožnosti bývalého markýze z Lantenacu. Zítra vojenský soud, pozítří gilotina. Vendée je mrtva.“

Gauvain na to neodpověděl ani slovem a Cimourdain, příliš zaměstnán svým posledním důležitým úkolem, ho opustil. Cimourdain měl stanovit hodinu a zvolit místo. Jako Lequinio v Granvillu, jako Tallien v Bordeaux, jako Châlier v Lyonu a Saint-Just ve Štrasburku, měl i on ve zvyku účastnit se osobně poprav; pokládalo se to za dobrý příklad: soudce se přišel podívat na práci katovu; obyčej, který přejal teror roku 93 od středověkých soudních dvorů francouzských a od španělské inkvizice.

Také Gauvain byl velmi zaměstnán.

Z lesa foukal studený vítr. Gauvain přenechal Guéchampovi, aby udělil potřebné rozkazy, a odešel do svého stanu, který byl na louce, hned u lesa, u paty tvrze. Vzal si plášť s kápí a zahalil se do něho. Plášť byl lemován prostou šňůrou, jež byla podle střízlivého republikánského obyčeje odznakem nejvyššího velitele. Kráčel sem a tam po krvavém palouku, kde byl započat útok. Byl tu sám. Požár neustával, ale nikdo si ho už nevšímal. Radoub byl u dětí a matky, staraje se o ně téměř s mateřskou péčí. Zámeček na mostě už dohoříval, zákopníci jen izolovali oheň; kopaly se hroby, pohřbívali se mrtví, obvazovali se ranění; rozmetala se barikáda, v přízemí byly vynášeny mrtvoly ze síní a schodů – vojáci čistili místo krveprolití, zametali hromady děsných odpadků vítězství, dělali s vojenskou rychlostí to, co bylo možno nazvat úklidem po bitvě. Gauvain to všechno vůbec nevnímal.

Sotvaže si ve svém zadumání povšiml, že stráž u průlomu byla na rozkaz Cimourdainův zdvojnásobena.

Rozeznával jasně onen průlom, přestože bylo tma a průlom byl víc než dvě stě kroků od místa na paloučku, kam se uchýlil. Viděl dobře tu černou díru. Tady před třemi hodinami začal útok, tudy vnikl pak Gauvain do věže; tam v přízemí byla barikáda; odtamtud vedly dveře do vězení, v němž byl nyní markýz. Stráž v průlomu hlídala tento žalář.

Zároveň jak jeho zrak zavadil pohledem o průlom, zazněla mu v uších jako (...)

(......)