Victor Hugo
překlad: Milena a Josef Tomáškovi

DEVADESÁT TŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VICTOR HUGO A JEHO ROMÁN „DEVADESÁT TŘI“

VICTOR HUGO (1802-1885) se rozhodl ve věku ještě dětském vyrovnat se tehdejší literární celebritě Chateaubriandovi a už v deseti letech začal psát básně; o tři roky později napsal svou první divadelní hru (pro vlastní loutkové divadlo) a v šestnácti svůj první román Velký Jargal (Bug-Jargal, 1826). Jeho básnický talent ocenila už roku 1817 Francouzská akademie; roku 1830 jej francouzský tisk citoval mezi předními soudobými básníky Francie. Od sedmnácti let vydával s bratrem Abelem literární časopis Le Conservateur littéraire (1819-1821), v němž publikoval Velkého Jargala a mj. i nadšené recenze historických románů Waltera Scotta. Za dalších více než šedesát let života vytvořil Hugo košaté literární dílo, které je zvučnou ozvěnou 19. století a které samo vyvolávalo velký ohlas nejen ve Francii, ale nakonec v celé Evropě a možno říci v celém tehdejším světě: básnickými Zpěvy východními (Les Orientales, 1825-28, knižně 1829) oslavil osvobozenecký boj Řeků proti Turkům, v teoretické předmluvě svého dramatu Cromwell (1827), jehož hrdinou je vůdce anglické revoluce, odmítl konvenční pravidla a „scholastické bludiště“ tradičního klasicismu a formuloval tu svou romantickou koncepci umění, založenou na kontrastu tragičnosti a komičnosti, grotesknosti a vznešenosti, dobra a zla, a na líčení toho, co je charakteristické, barvité atp. Svou teorii aplikoval v divadelních hrách, z nichž Hernani (1830), s titulní postavou ušlechtilého bandity, dal podnět k pověstné bitvě mezi stoupenci klasicistického umění a nového umění romantického. V předmluvě k Hernanimu vyhlásil, „že přišel čas, aby dvorní literaturu vystřídala literatura lidová“. Tento požadavek pak uskutečnil mj. v historickém románu Chrám Matky boží v Paříži (Notre-Dame de Paris, 1831), v sociálním románu Claude Ubožák (Claude Gueux, 1834), v němž zobrazil osud dělníka ukradnuvšího z hladu kus chleba, v dramatu Ruy Blas (1839), jehož hlavní postavou je prostý sluha, který se stane prvním ministrem španělského království. Nové perspektivy tvůrčí činnosti otevřela mu potom revoluce roku 1848, kdy se jako poslanec postavil na pozice republikanismu a bojoval proti snahám „prince prezidenta“ Ludvíka Napoleona a kdy nakonec po jeho protirepublikánském puči uprchl roku 1851 do ciziny.

Právě v exilu, z něhož se do Francie vrátil po více než dvaceti letech (po pádu tzv. druhého císařství), stal se Hugo podle slov našeho Jana Nerudy „všestranným reprezentantem celého lidstva“, „univerzálním géniem“, v němž – jak to později po Hugově smrti napsal Jaroslav Vrchlický – „lyrik přítomnosti podává ruku epikovi nořícímu se v minulost, romanopisec stýká se s dramatikem, bouřící satirik jde vedle rozohněného tribuna lidu, apoštol svobody a lidskosti mluví ve filozofovi“. Od té doby každé nové Hugovo dílo bylo čteno širokými vrstvami čtenářů po celém světě: jeho pamflet Napoleon Malý (Napoléon le Petit, 1852) a satirické básně Tresty (Les Châtiments, 1853), v (...)

(......)