Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA TŘETÍ
Vyplnění slibu daného mrtvé

(1)
Trampoty s vodou v Montfermeil

Montfermeil leží mezi Livry a Chelles na jižním kraji náhorní planiny, která odděluje Ourcq od Marny. Dnes je to dost velký městys, který se po celý rok honosí vilami se sádrovou omítkou a v neděli rozesmátými měšťany. V roce 1823 tam nebylo ani tolik bílých domů, ani tolik spokojených měšťanů. Byla to jen dřevěná vesnice. Tu a tam bylo vidět několik vil z minulého století, které jste rozeznali po panském vzhledu, podle balkónů z tepaného železa a vysokých oken, jejichž malé tabulky tvořily na běli spuštěných žaluzií celou stupnici rozličných zelení. Nicméně byl Montfermeil vesnicí. Obchodníci na odpočinku a letní hosté ho dosud neobjevili. Bylo to místo klidné a pěkné, stranou všech důležitějších cest; žilo se tam lacino, jako vůbec na venkově, kde je všeho nadbytek a všechno po ruce. Jedině vody tu byl vzhledem k vysoko položené náhorní rovině nedostatek.

Musilo se pro ni chodit dost daleko. Konec vesnice směrem ke Gagny čerpal vodu v překrásných rybnících v nedalekém lese; druhý konec, který se shlukl kolem kostela, nacházel pitnou vodu jen v malém prameni uprostřed návrší nedaleko silnice do Chelles, asi čtvrt hodiny od Montfermeil.

Zásobování vodou byla krušná práce pro každou domácnost. V zámožnějších staveních – a k místní aristokracii patřila i Thénardierova krčma – platili čtvrtník za vědro muži, který se živil donáškou vody a měl z vodních poměrů v Montfermeil osm sou denně; ale nosič vody pracoval jen do sedmi hodin v létě a do pěti v zimě, a jakmile nastal soumrak a okenice přízemků se zavřely, musili si všichni, kdo byli bez vody, dojít pro ni sami nebo se obejít bez ní.

To nahánělo hrůzu ubohému stvoření, na něž čtenář nezapomněl, malé Cosettě. Vzpomínáte si, že Thénardierovi měli z Cosetty dvojí užitek; její matka jim platila a holčička u nich sloužila. Thénardierovi si nechali Cosettu u sebe, i když jim matka přestala platit, jak jsme se o tom dočtli v předešlých kapitolách. Měli ji za služku. Jako služka musila běhat pro vodu, kdykoliv bylo potřebí. Proto dítě, které se děsilo myšlenky, že půjde potmě k prameni, bedlivě hledělo, aby v domě bylo dost vody.

Vánoce roku 1823 byly v Montfermeil výjimečně skvělé. Začátek zimy byl mírný, nepršelo ani nesněžilo. Komedianti z Paříže dostali od pana starosty povolení postavit si boudy na hlavní vesnické ulici a hlouček potulných kramářů si podle téhož dovolení rozbil krámky na kostelním náměstí a odtud až do Pekařské uličky, kde, jak si snad vzpomínáte, byla Thénardierova krčma. To naplnilo hospody a výčepy a vlilo do klidného kraje hlučný a veselý život. Jako věrný dějepisec musím říci, že mezi zvláštnostmi na náměstí byl zvěřinec, v němž dva ohyzdní paňácové, oblečení v hadry a přišedší bůhvíodkud, ukazovali v roce 1823 montfermeilským sedlákům strašné brazilské supy, které naše Královské muzeum má teprve od roku 1845. Supi měli kolem očí tříbarevnou kokardu. Zdá se mi, že přírodopisci (...)

(......)