Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA TŘETÍ
Děd a vnuk

(1)
Staromódní salón

Dokud pan Gillenormand bydlil v ulici Servandoni, navštěvoval několik velmi dobrých a velmi vznešených salónů. Přijímali ho tu, třebas byl měšťan. Dokonce ho vyhledávali a velice si ho vážili, protože měl dvojnásobnou dávku duchaplnosti – především tu, kterou skutečně měl, a potom onu, kterou mu přičítali. Nechodil nikam, kde by nebyl mohl hrát první housle. Jsou lidé, kteří chtějí mít stůj co stůj vliv a žádají, aby se společnost obírala jenom jimi; tam, kde nemohou být proroky, hrají si na šprýmaře. Ale pan Gillenormand nebyl člověk tohoto druhu; za uznání v roajalistických salónech, které navštěvoval, nemusil platit sebeúctou. Byl všude prorokem. Stávalo se mu často, že se postavil panu de Bonald^[171] a dokonce se ozval i proti panu Bengy-Puy-Vallée^[172].

Kolem roku 1817 trávíval pravidelné dvě odpoledne v týdnu v nedalekém domě v ulici Férou, u paní baronky T., ctihodné a vážené dámy, jejíž manžel byl za Ludvíka XVI. francouzským vyslancem v Berlíně. Baron T., který se za svého života vášnivě oddával extázím a magnetickým viděním, zemřel v cizině jako zchudlý emigrant a zanechal jen deset svazků rukopisu, svázaného do červeného safiánu a se zlatou ořízkou. Byly to velmi zajímavé vzpomínky na Mesmera a jeho nauku. Paní baronka T. neuveřejnila tyto memoáry, protože jí to nedovolila důstojnost; žila z malé renty, která bůhvíjak přežila bouřlivé doby. Paní de T. žila v chudobné, ale vznešené a hrdé odloučenosti ode dvora, od té velmi smíšené společnosti, jak říkávala. Několik přátel se dvakrát týdně shromažďovalo u jejího vdovského krbu a tvořilo ryze roajalistický salón. Pili čaj a podle toho, jaký vál vítr – elegický nebo dithyrambický –, vzdychali nebo křičeli hrůzou nad stoletím, nad chartou, nad buonapartisty, nad zneuctěním modré stuhy tím, že řád Sv. Ducha dávají měšťanům, nad jakobínstvím Ludvíka XVIII., a docela šeptem se obírali nadějemi, které vzbuzoval králův bratr, pozdější Karel X.

Radostně tam vítali hanlivé písničky, v nichž se Napoleonovi říkalo Nicolas. Vévodkyně, nejjemnější a nejpůvabnější ženy světa, se rozplývaly nad popěvky namířenými zase proti účastníkům federační slavnosti:

 Do kalhot si zastrčte
 čouhající košili,
 ať neřeknou, že vlastenci
 zas bílý prapor vztyčili.
 

Bavili se hádankami, které pokládali za hrozné, nevinnými slovními hříčkami, o nichž si myslili, že jsou jedovaté, a konečně i čtyřveršími a distichy. Tak na mírný kabinet Dessollesův, jehož členy byli pánové Decazes a Deserre, byla spáchána tato slovní hříčka:

 Pour raffermir le trône ébranlé sur sa base,
 Il faut changer de sol, et de serre et de case.
 (Chcete-li upevnit svůj otřesený trůn,
 Vyměňte pozemek, skleník i dům.)
 

Nebo sestavovali seznam členů sněmovny, „té hnusně jakobínské sněmovny“, nebo řadili jména tak, že tvořila směšné věty, jako je tato: Damas, Sabran, Gouvion Saint-Cyr.^[173]

V této společnosti se parodovala revoluce; rádi překrucovali (...)

(......)