Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA DRUHÁ
Velký měšťan

(1)
Devadesát let a dvaatřicet zubů

V ulici Boucherat, v ulici Normandie a též v ulici Saintonge žijí dosud pamětníci, kteří nezapomněli na pana Gillenormanda a stále o něm rádi vyprávějí. Byl již starý, když oni byli ještě mladí. Ti, kdo se teskně dívají na neurčité hemžení stínů, kterému se říká minulost, dosud nezapomněli na siluetu z bludiště ulic v sousedství Templu, kterým byla za Ludvíka XIV. dána jména všech francouzských provincií, jako dnes dáváme novým ulicím ve čtvrti Tivoli jména všech hlavních evropských měst; postup, v němž, budiž řečeno jen tak mimochodem, je patrný pokrok.

Pan Gillenormand, jenž byl v roce 1831 ještě velmi čilý, patřil k lidem, kteří jsou zajímaví tím, že dlouho žili, a jsou zvláštní, protože se kdysi podobali všem svým současníkům, ale teď se už nepodobají nikomu. Byl to podivný stařec a každým coulem syn jiné doby, pravý a dokonalý a trochu pyšný měšťan osmnáctého století, který stavěl na odiv své měšťanství jako markýz svůj šlechtický titul. Bylo mu přes devadesát let, chodil zpříma, mluvil zřetelně, dobře viděl, hodně pil, jedl, spal a chrápal. Měl všech dvaatřicet zubů. Brýle si nasazoval jenom při čtení. Stále byl ochoten se zamilovat, ačkoliv posledních deset let tvrdil, že se již naprosto a docela zřekl žen. Říkával, že se už nemůže líbit, ale nedodával: „Jsem příliš starý“, nýbrž „jsem příliš chudý“. Říkával: „Kdybych nebyl přišel na mizinu… Ach jé!“ – Zůstalo mu jenom patnáct tisíc franků ročního důchodu. Jeho snem bylo zdědit sto tisíc franků roční renty, aby si mohl dopřát milenky. Určitě nepatřil, jak vidíme, k neduživým osmdesátníkům, kteří mají jako pan Voltaire po celý život smrt na jazyku; to nebyla dlouhověkost nakřápnutého hrnce; tomuto veselému starci se ustavičně vedlo dobře. Byl povrchní, prudký, prchlivý. Pro každou hloupost se rozzlobil a nejčastěji docela na úkor pravdy. Když mu odporovali, zvedal hůl; tloukl lidi jako v době velkého století. Měl neprovdanou, asi padesátiletou dceru, s kterou se důkladně vypořádal, když byl rozzloben, a kterou by byl nejraději spráskal metlou. Jednal s ní, jako by jí bylo osm let. Energicky políčkoval služebnictvo a říkal: „Ach, ty mrcho!“ Jeho oblíbeným zaklením bylo: „Tisíc láter!“ Měl však také chvíle podivuhodného klidu; denně se dával holit holičem, kterému kdysi přeskočilo a jenž pana Gillenormanda nenáviděl; žárlil na něho pro svou ženu, hezkou a švarnou lazebnici. Pan Gillenormand se obdivoval vlastní soudnosti a prohlašoval se za velmi vtipného. Říkával: „Jsem skutečně člověk všemi mastmi mazaný; kousne-li mě blecha, hned vím, od které ženy na mě přeskočila.“ Nejraději měl slova: citlivý člověk a příroda. Nedával však poslednímu slovu smysl, jaký mu přisoudila naše doba, ale vplétal je po svém způsobu do drobných satir, pronášených v přátelském kroužku. Říkával: „Aby civilizace měla ode všeho trochu, poskytuje jí příroda i zábavné ukázky barbarství. Evropa má v malém formátě vzorky z Asie a z Afriky. (...)

(......)