Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL TŘETÍ
Marius

KNIHA PRVNÍ
Paříž pod mikroskopem

(1)
Parvulus

Paříž má dítě a les má ptáka; pták se jmenuje vrabčák; dítě se jmenuje gamén.

Spojme dva pojmy, z nichž jeden znamená výheň, druhý svítání a zakřesejme jiskry – Paříž, dětství: vyskočí z nich bytůstka. Homuncio, človíček, řekl by Plautus.

Tvoreček je veselý. Nejí každý den, má-li však chuť, jde večer co večer do divadla. Nemá na košili, nemá na střevíce, nemá ani střechu nad hlavou; je jako mouchy, které také nic takového nemají. Je mu sedm až třináct let, žije v tlupách, toulá se po ulicích, bydlí pod širým nebem, nosí po otci staré kalhoty, které mu sahají přes paty, po nějakém jiném tatíkovi má starý klobouk, který mu padá přes uši, má jedinou žlutě lemovanou kšandu, běhá, hledá, žebrá, povaluje se, kouří špačky, kleje jako trestanec, potlouká se po krčmách, zná se se zloději, tyká si s holkami, mluví hantýrkou, zpívá oplzlé písně, ale v srdci nemá nic špatného. To proto, že má v duši perlu, nevinnost, a perly se v bahně nerozpouštějí. Bůh chce, aby člověk byl nevinný, dokud je dítětem.

Kdyby se někdo zeptal toho obrovského města: „Kdo je to?“ odpovědělo by: „To je moje dítě.“

(2)
Některé zvláštní znaky

Pařížský gamén je trpaslík, kterého zrodila obryně.

Nepřehánějme, ten andělíček z čertovy zahrádky někdy mívá i košili, ale pak má určitě jenom jednu; někdy má střevíce, ale těm jistě scházejí podrážky; někdy má i domov, a ten miluje, neboť v něm nachází svou matku; ale dává přednost ulici, protože tam má volnost. Má své hry, své zlomyslnosti, jejichž základem je nenávidět měšťáky; má své slovní obraty; místo zemřít říká čichat k fialkám zespoda; má svá zaměstnání, doběhne pro fiakr, sklápí stupátka vozů, za prudkých dešťů staví přechody z chodníku na chodník, tomu říká stavět mosty, vykřikuje řeči pronesené význačnými osobami ve prospěch francouzského lidu, vyškrabuje spáry mezi dlažebními kameny; má svou měnu, všelijaké kousky mosazného plechu, jaké je možno nalézt na ulici. Tyto podivné peníze, kterým dává jméno šlupky, mají mezi dětskou čeládkou neproměnlivý a velmi pevný kurs.

Má i svou oblíbenou zvířenu, kterou v zákoutích bedlivě pozoruje: sluníčko, smrtihlava, pavouka sekáče, „čerta“, černého škvora, který hrozivě kroutí zadečkem se dvěma růžky. Má svého pohádkového netvora s šupinami na břiše, ale není to ještěrka; má bradavice na hřbetě, a přece to není ropucha; žije v děrách starých vápenek a ve vyschlých žumpách, je černý, hebký, slizký, leze jednou pomalu, jindy rychle, nevydává žádný zvuk, ale upřeně se dívá, a je tak strašlivý, že to ještě nikdo nezažil; tomu netvoru říká „hluchý“. Je to náš mlok. Hledat hluché mezi kamením je radost, která patří mezi radosti obávané. Jinou zábavou je rychlé nazdvihování kamenů a pohled na sviňky. Každá část Paříže se nějak proslavila. V ohradě uršulinek jsou škvoři, v Panteonu stonožky, pulci žijí v příkopech na Martově poli.

Nápadů má to dítě jako Talleyrand. Není méně cynické, ale je (...)

(......)