Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA ŠESTÁ
Konjunkce dvou hvězd

(1)
Přezdívka: způsob, jak se tvoří příjmení

V té době byl Marius hezký mladík prostřední postavy; měl černé husté vlasy, vysoké a inteligentní čelo, otevřené a vášnivé chřípí, upřímné a klidné vzezření a ve tváři cosi hrdého, zamyšleného a nevinného. Mariův profil, jehož rysy se zakulatily, aniž ztratily pevnost, měl germánskou měkkost, která pronikla do francouzské fyziognomie z Alsaska a Lotrinska, a naprosto v něm chyběla ona hranatost, podle níž se ihned poznali Sikambrové mezi Římany a která odlišuje rasu lví od rasy orlí. Byl v tom životním období, kdy se duch myslících lidí skládá téměř rovným dílem z hloubky i prostomyslnosti. Byl schopen i ve vážném postavení provést hloupost a hned nato dovedl být vznešený. Jeho chování bylo upjaté, chladné, zdvořilé a málo otevřené. Protože měl krásná ústa, rudé rty a nejbělejší zuby pod sluncem, mírnil úsměvem přísnost svého zevnějšku. Cudné čelo a smyslné rty působily chvílemi podivným kontrastem. Oči měl malé, pohled bystrý.

V době nejhorší bídy si všiml, že se za ním otáčejí dívky; utíkával a skrýval se zahanben až do hloubi duše. Domníval se, že si ho prohlížejí pro starý oblek, že se mu posmívají; ve skutečnosti se na něho dívaly proto, že byl hezký, a snily o něm.

Němé nedorozumění mezi ním a mimojdoucími ženami v něm vypěstovalo plachost. Nevybral si ani jednu, protože utíkal přede všemi. Žil, nežil – pitomě, jak říkával Courfeyrac.

Courfeyrac navíc říkával: „Nechtěj být důstojný.“ Tykali si; po svahu mladých přátelství se dojde k tykání. „Můj drahý, přijmi radu. Nečti tolik v knihách a trochu víc se dívej po holkách. Ty darebačky mají do sebe mnoho dobrého, Marie. Budeš-li se před nimi červenat a utíkat, zblbneš.“

Jindy ho Courfeyrac potkal a řekl mu:

„Dobrý den, pane abbé.“

Po podobném kázání se Marius vyhýbal týden mladým i starým ženám, a i Courfeyracovi víc než kdy předtím.

Přesto však v nesmírné říši tvorstva byly dvě ženy, kterým se Marius nevyhýbal, ale jichž nedbal. Popravdě by ho každý velmi překvapil, kdyby mu řekl, že to jsou ženy. Jedna byla stará vousatá bába, která Mariovi zametala pokojík; Courfeyrac o ní říkával: „Marius nenosí vousy, protože vidí, že je nosí jeho posluhovačka.“ Druhá byla mladá dívka; často ji potkával, ale nedíval se na ni.

Už dobře rok vídal Marius u školky v opuštěné aleji Lucemburské zahrady pána s mladou dívkou; sedávali vedle sebe na jedné lavičce, na nejodlehlejším konci aleje směrem k Západní ulici. Kdykoliv náhoda, která řídí procházky lidí, jejichž pohled je obrácen dovnitř, přivedla Maria v ty končiny, vždy tam onu dvojici našel. Muži bylo asi šedesát let, vypadal smutně a vážně; celá jeho osoba budila dojem síly a únavy jako u vojáků, kteří se uchýlili do ústraní. Kdyby byl měl řád, byl by Marius řekl: je to bývalý důstojník. Vypadal dobrácky, ale nepřístupně, a jeho pohled se nikdy nestřetl s pohledem jiného člověka. Nosil modré kalhoty, modrý redingot, klobouk se širokým (...)

(......)