Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA OSMÁ
Následek

(1)
V jakém zrcadle si pan Madeleine prohlíží vlasy

Začalo se rozednívat. Fantina strávila noc v horečce a bez spánku, ale v příjemných vidinách; k ránu usnula. Sestra Simplicie, která u ní bděla, využila jejího spánku a šla připravit novou dávku chininu. Ctihodná sestra byla již chvíli v nemocniční laboratoři a skláněla se nad léky a lahvičkami; dívala se na ně hodně zblízka, protože jí vadilo kalné šero, které úsvit rozlévá po předmětech. Náhle otočila hlavu a lehce vykřikla. Před ní stál pan Madeleine. Právě tiše vstoupil.

„To jste vy, pane starosto?“ zvolala.

Madeleine se potichu zeptal:

„Jak se daří té ubohé ženě?“

„V této chvíli ne zrovna špatně. Ale měli jsme velkou starost.“

Vysvětlila mu, co se stalo, a že Fantině bylo předešlý den mnohem hůř, že jí však teď je líp, protože se domnívá, že pan starosta odjel do Montfermeil pro její holčičku. Sestra si netroufala zeptat se starosty, ale podle výrazu jeho tváře jasně viděla, že odtamtud nepřichází.

„To je správné,“ odpověděl jí, „dobře jste učinila, že jste ji nevyvedla z klamu.“

„Jenže, pane starosto,“ odvětila sestra, „co jí řekneme, až vás uvidí bez dítěte?“

Madeleine se na chvíli zamyslil.

„Snad nám Bůh něco vnukne,“ řekl.

„Nemůžeme přece lhát,“ zašeptala sestra.

Denní světlo naplnilo místnost. Ozářilo obličej pana Madeleina. Sestra náhodou zvedla oči.

„Můj Bože, pane starosto!“ zvolala. „Co se vám stalo? Vaše vlasy jsou docela bílé!“

„Bílé!“ řekl.

Sestra Simplicie přehrabala lékařské náčiní a vyhledala malé zrcátko, kterého užívají lékaři, když zjišťují, zda nemocný ještě dýchá. Pan Madeleine zrcátko vzal, podíval se v něm na své vlasy a pak řekl: „Vida!“

To slovo pronesl naprosto lhostejně a jako by myslil na jinou věc. Sestra Simplicie cítila chlad z čehosi neznámého, co se událo mimo její vědomí.

Pan Madeleine se zeptal:

„Smím se na ni podívat?“

„Nepošle pan starosta nejdřív pro její dítě?“ řekla sestra, která se stěží odhodlala k té otázce.

„Pošlu pro ně, ale potrvá to nejméně dva nebo tři dny.“

„Kdyby pana starostu do té doby neviděla,“ pokračovala sestra skromně, „nevěděla by, že se pan starosta vrátil, a snadno bychom ji přiměli, aby měla trpělivost; až by pak dítě přijelo, považovala by za samozřejmé, že pan starosta přijel s dítětem. Nemusili bychom lhát.“

Pan Madeleine zřejmě chvíli přemýšlel a potom s vážným klidem řekl:

„Ne, sestro, musím ji vidět. Možná že spěchám.“

Jeptiška si pravděpodobně nevšimla slůvka „možná“, které dávalo slovům pana starosty temný a podivný význam. Odpověděla se sklopenýma očima a s uctivým hlasem:

„Teď spí, ale pan starosta může vstoupit.“

Pan Madeleine poznamenal cosi o dveřích, které se špatně zavírají a jejichž vrzání by mohlo nemocnou budit, a potom vešel do pokoje, přistoupil k lůžku a rozhrnul záclonky. Fantina spala. Z plic jí vycházel dech s tragickým šelestem, při němž se svírá srdce ubohých matek, když v noci bdí u spícího, smrti propadajícího (...)

(......)