Victor Hugo
překlad: Jaroslav Vrchlický

BÁSNĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZE ZPĚVŮ SOUMRAKU.

Předzpěv.

Jak tebe jmenovat, nynější chvíle trudu,
kde bázně chladný pot se proudí po skráni,
kde nebe v temnotách, kde srdce lidská v bludu,
kde klamný světla třpyt tma hrobu zahání?

Tu vášeň, zoufalství, tu naděj, bol a víra,
nic nedlí v jasném dni, nic půlnoc neskrývá,
a v proudu zdání těch, hle! naše země šírá
jest zahalena v stín, v tom vše se zaskvívá.

Myšlénka oněmí, kde mocný ruch ten vane,
od zpěvu ptáčníka se všecko mísí v něm
až k šumu lupení, jež větrem pomačkané
buď skrývá květinu, buď hnízdo v stínu svém.

V něm všecko mísí se: krok chodec v pobloudění,
jenž hledá pěšinu ve prostornější luh,
i třtin šum zelených, jich lesklých květů chvění,
klekání večerní, jež z dálky vane v sluch;

I břečťan, jejž tvůj zrak na puklé klenbě zočí,
van větrů k rybáři, jenž tone ve vlnách;
vůz v cesty záhybu, jenž kol se osy točí,
jak kolem ducha my, když zbloudili jsme v tmách.

Kdo vzývá Jehovu, kdo Satanu se klaní,
žebrácká hladová a ruce lomící,
i výkřik poutníka ve rychlém shasínání,
tluk srdce vroucího, zvuk nohy bloudící:

Ty vlny tebou jen, ó bože, spočítány,
i vzduch, i oblázek, jejž omyl proudu běh;
a to vše stíženo lidskými sny a plány,
co k brázdě praví pluh, co k dlažbě kola běh;

I člun, kde v noční tmě se hraje na citeru,
zpěv v dálku letící, jenž v mlze tají se,
i lesů varhany, vanoucí k horám v šeru,
i nářky, které z měst k nebesům vznáší se;

I člověk v stenání, jenž mře po boku hmoty;
neb v tomto století nám pomlouvačný smích
vše přesvědčení vzal a pochybnosti hroty
jak hnusné dědictví zanechal ve srdcích.

A z divné vřavy té, jež milá jest i hrozná,
zpěv zvláštní proudí se bez záře, bez ozdob,
jej zpívá tento čas – ó rcete kdo z nás pozná,
zda chůva kolébku, zda hrobař strojí hrob!?

K východu! k východu! co básníci tam zříte?
Obraťte k východu i ducha i svůj zrak!
svým dlouho zmlklým rtem co asi odpovíte?
Hle, světlo tajemné, jež z pola halí mrak!

V tom světle tajemném, mlčícím na blankytu,
z daleka za horou se obzor zaskvívá,
tak výheň noční tmou ti zaplá v rudém svitu,
dřív než-li uslyšíš hřmít v pádu kladiva!

My ale nevíme, zda svítání to v dáli
nám věstí jasný den a slunce zářný vzchod,
či jasné pruhy ty, jež obzor obepjaly,
zda čelí k západu, jejž máme za východ?

Snad nám je svítáním, co soumrakem je pouze,
snad slunce, za kterým se stáčí oko mdlé,
jež obzor pozlatí, pro něž (...)

(......)