Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

Když na něho přišla řada, udělal kapitán Leopold ďAuverney velké oči a prohlásil posluchačům, že opravdu neví o žádné příhodě ze svého života, která by byla hodna jejich pozornosti.

„Ale, kapitáne,“ řekl nato poručík Henri, „slyšel jsem, že jste hodně cestoval a že znáte svět. Prý jste byl na Antilách, v Africe, v Itálii i ve Španělsku?… Podívejte se, kapitáne! To je přece váš kulhavý pes!“

D’Auverney se zachvěl, upustil doutník a prudce se obrátil ke vchodu do stanu, kudy se právě k němu dral obrovský pes, na jednu nohu chromý. Cestou rozšláplo psisko kapitánův doutník; kapitán jako by to neviděl.

Pes mu lízal boty, vrtěl ocasem, štěkal, radostně na něho vyskakoval a pak si mu lehl k nohám. Dojatý, vzrušený kapitán zvíře bezmyšlenkovitě hladil a opakoval přitom: „Tak ty jsi zase tady, Rasku. Ty jsi zase tady.“ Konečně zvolal: „Ale kdo tě sem přivedl?“

„S dovolením, pane kapitáne…“

Seržant Tadeáš odhrnul závěs stanu už před několika minutami a v pozoru, pravici zabalenou v plášti, přihlížel mlčky, se slzami v očích tomu šťastnému shledání. Nakonec se zmohl na slova:

„S dovolením, pane kapitáne.“ D’Auverney zvedl oči.

„To jsi ty, Tade. Jak jsi to u čerta dokázal?… Chudák pes! Už jsem si myslel, že je v anglickém ležení. Kde jsi ho našel?“

„Nenašel jsem ho, pane kapitáne, došel jsem si pro něho.“

Kapitán vstal a podával seržantovi ruku, ale seržantova pravice zůstala zamotaná v plášti. Kapitán tomu nevěnoval pozornost.

„S dovolením, pane kapitáne, všiml jsem si, že co se chudák Rask ztratil, jako by vám něco chybělo. A mně taky, abych pravdu řekl. Ten večer, co se to zvíře nepřišlo se mnou rozdělit o mináž, div jsem se nerozbrečel jako dítě. Ale včas jsem se sebral, zaplať Pánbůh. Poněvadž já plakal jen dvakrát v životě. Prvně tenkrát, když… ten den, co…“ Seržant se neklidně podíval na svého pána. „A podruhé, když mi ten podšívka Baltazar, kaprál od sedmého pluku, dal rozkaz oloupat ošatku cibule.“

„Tak se mi zdá, Tadeáši,“ zvolal se smíchem Henri, „že jste nám nepověděl, kdy jste plakal poprvé.“

„To jistě tenkrát, když tě vyznamenal sám generál Latour-ďAuvergne, viď?“ poznamenal laskavě kapitán a dál hladil psa.

„Ba ne, pane kapitáne. Když už seržant Tadeáš plakal, uznejte sám, mohlo to být jen jednou: ten den, co velel pal! na Big Jargala.“

Na D’Auverneyovy rysy se snesl mrak. Prudce pokročil k seržantovi a chtěl mu stisknout ruku, ale starý Tadeáš bez ohledu na tu velkou čest dál schovával svou pravičku pod pláštěm.

„Ano,“ pokračoval Tadeáš a pár kroků couvl, zatímco ďAuverney na něho hleděl bolným zrakem. „Ano, tenkrát jsem plakal. A on si toho taky zasluhoval. Byl sice černý, ale střelný prach je taky černý a… a…“

Dobrý seržant se několikrát pokusil rozvinout své osobité přirovnání. Pokaždé se však beznadějně zapletl, až se nakonec vzdal obléhání nedobytné pevnosti a pokračoval, nedbaje na úsměvy mladých důstojníků:

„Vzpomínáte si, pane kapitáne? Přihnal se celý bez dechu, zrovna když jsme (...)

(......)