Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIV

Za čtrnáct dní poté, v sobotu za listopadového, chmurného podvečera, zastavil se Tomáš Machovcův v domě U Pražáků. Odskočil sem z Koňského trhu od Březinů, kamž z vinice přišel pro potraviny. Nedal se za Helenkou nahoru do bytu, nýbrž vzkázal jí po služce, aby přišla na okamžik dolů. Přiběhla dychtivě očekávajíc novinu z domova. Tomáš neměl žádné; Helence hned pokynul, aby šli z průjezdu ven přede dveře, a tam se jí tlumeně optal, půjde-li zítra do kostela.

Helenka divíc se přisvědčila.

„Na ranní nebo na hrubou –“

„Na kázání a na hrubou.“

„To je dobře. A sama půjdeš.“

„Sama.“

„Tak jdi, jako bys šla do kostela, ale nepůjdeš tam. U kostela na tebe počkám a pak půjdeme na naši pobožnost.“

Helenka nemohla překvapením, leknutím hned promluvit. Tomáš měl velmi naspěch a pro šero nepostřehl němého pohnutí sestřina, a jen opakoval, tak aby se přichystala, že tam musí jít, že tam bude také kazatel.

„Tedy u kostelních dveří. Už musím jít. Dobrou noc.“

Rychlým krokem zmizel v houstnoucím šeru. Helenku chytla třesavka. Nebyla ze sychravého chladu, ale z bratrova vyzvání. Dolů sem k bratrovi skoky sběhla, zpátky se vracela zvolna, jako znaveným krokem. Prudké vzrušení nepřecházelo a nepřešlo. Paní Lerchová sobě povšimla, že Helenka, jindy tak hbitá, čilá a pozorná, dnes při večeři nějak těžko jí posluhuje a plete se. Zeptala se jí, co se jí stalo.

„Bolí mne tuze hlava.“

„Půjdeš si dřív lehnout.“

Šla, ulehla, spánek však nešel. Té noci jen na chvilku zedřímla a ještě ji mořily těžké sny. Tenkráte v Mezřiči bez bázně kráčela v noci do luk do tajné pobožnosti. Na zítřejší jen se strachem myslila. Nejvíc pro mladého pána, pro Jiřího.

Ráno se zvolna strojila, nejistě pak vycházela z domu, plaše se ohlížejíc, jako by číhali, kam jde, jako by věděli, kam se chystá. Divné myšlení, podivná přání se jí rojily v mysli, co by bylo, kdyby je stihli, a kdyby raději Tomáš nemohl a nepřišel, kdyby se minuli, nebo kdyby Šantrůčková pojednou, náhodou se k ní přidala. Hned ji však svědomí káralo, že si tajně přeje takových věcí, že se tak bojí.

Když se blížila ke kostelu sv. Haštala, k němuž se hrnuli ze všech domů kolem i ze sousedních ulic, píchlo jí u srdce. Pan Jiří! Kmitl se kus před ní, vcházel právě do kostela. Nechtěla svým očím věřit. Ale byl to on, jistě. Šel na hrubou. Ještě nikdá ho tu neviděla, nechodil sem. Jako lichotný vánek zalahodilo jí pomyšlení, že kvůli ní – A ona tam nebude, zrovna dnes, kdy přišel!

Ohlédla se, rozhlížela se. Rozšířené, ustrašené její oči těkaly v okolí kostela po plácku, k ulicím, po lidech jednotlivě i v houfcích docházejících. Nejde – Tomáš nikde, to již nepřijde, namlouvala si; a netrudila se, úlevu pociťovala. Že ještě chvilku počká, a nepřijde-li, půjde ona do kostela. Ale ta chvilka byla chvilečkou; vykročila a rovnou k hlavním dveřím kostelním, kdež stál houfec mládenců, šviháků vystrojených, s bělostnými taclemi, s krajkovými bílými šátky na krku, v kabátech tmavých i zelených, (...)

(......)