Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIII

Helenka zamlčela paní Lerchové, že setkala se s jejím vnukem v Jezovitské zahradě; ale také Tomášovi se o tom nezmínila, když potom druhé neděle odpoledne ji navštívil. Zato on jí pověděl, že mladý pán byl tento týden dvakrát na vinici a pokaždé že se u něho, u Tomáše, zastavil a s ním pohovořil.

„I na naši babičku se optal, považ, Helenko, že od tebe o ní slyšel.“

Helence se pozardělo čelo překvapením.

„A co ještě řek, to jsem se podivil.“

Helenka se zalekla, ale hned jí svitlo v očích, když Tomáš pokračoval: „Říkal pantátovi, jako panu starému Březinovi, aby mne nechal učit na valdhornu, abych uměl hrát z not, ale pan starý na to, teď že to nemůže být. To mně mladý také řekl.“

Helenka se v duchu zaradovala. Cítilať, že mladý pán přitom také na ni pomyslil. Ale stín padl do toho vyjasnění, když Tomáš pojednou vzpomněl, že je mladý pán hodný, ale co by říkal, kdyby věděl, že on, Tomáš, chystá se na tajnou pobožnost. Zaleknutě se optala, ví-li už něco jistého kdy.

„Čekám, že půjdu za týden za čtrnáct dní. A ty, co ten jezovit.“

„Mám teď pokoj. Celý římský katechismus mně vyložil, všechno, a pak jsem musila udělat vyznání.“

„Kde! V kostele snad –,“ vyhrkl Tomáš a prudce vstal.

„Ne, tady doma, před paní starou. Od té chvíle mám pokoj, už mne tak nehlídají. Do kostela sic musím každé neděle, ale chodím sama, Šantrůčková mne už tak nehlídá.“

„To je dobře, to se nám uleví!“

Helenka si všimla, že mladý pán od toho setkání v Jezovitské zahradě přichází k babičce častěji nežli předtím; a sama teď na jeho návštěvy čekala. Nikdy teď se nepřihodilo, aby s ním ostala sama v pokoji. Ani tam vždycky nebyla, když vstoupil, a často se jen na okamžik tam mohla zdržet; než potěšila se, jen když jej uviděla.

Sedal s babičkou a někdy s P. Danielem. Teď však tak bedlivě a pozorně neposlouchal, když bělovlasý jezovita vypravoval nebo vykládal. Jiřík býval roztržitý a často tajně po dveřích se ohlédl, neotevrou-li se, nevstoupí-li Helenka. To dělal i při zajímavých novinách, kdy babička poslouchala jako v kostele nebo nahlas žasla jako posledně, když starý bratranec vypravoval, jaké psaní dostali do koleje, z jaké dálky, až z Asie, a ne z kraje, ale až z konce Asie, z čínské země, to že je tisíce mil, odtamtud že psal, z hlavního čínského města, páter Slavíček, Carolus Slavíček, misionář, od nich z pražské koleje, že zase jednou po dlouhém čase došlo jeho psaní, na desátý rok že už je v Číně a s pomocí boží že se mu tam dobře daří hlavně tím, že došel přízně a milosti u samého císaře, a sice jak, nejvýmluvnější řečí, to jest muzikou. P. Slavíček že je výborný muzikant, na housle že krásně hraje a na flétnu a ještě na kolik instrumentů, a tak že si získal přízeň dvořanů, kterým mandaríni říkají, a pak i samého císaře. Stará paní Lerchová žasla a měla kopu otázek, co a jak ta čínská země a ti Číňané a císař, to že jsou pohané, a jsou-li tam také lidojedi.

Jiřík se neptal; mlčky, zamyšleně naslouchal. Myslil na Helenku, (...)

(......)