Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII

Jiřík nedal se převézti na Staré Město. Vrátil se od přívozu nedbaje cesty. Pojednou stál opět u Jezovitské zahrady. Kovaná mříž její zamčena, svatozář sochy nad ní pohasla, lípy u brány ztemněly, po zahradě se stmívalo. Jen na konci šeré lípové aleje prosvítala ztichlá, zavřená kaple. Hleděl do zahrady, hleděl, Helenku zas viděl –

Když se odtrhl od brány, kráčel bez rozmýšlení rovnou dál; na přívoz zapomněl. Byl už večer. Bral se kolem ohrad, uličkami, černo nějaké podsíně na něj padlo, a zase kráčel volnější ulicí. Tu onde seděli lidé přede dveřmi nebo u otevřených oken. Bylo teplo až dusno. Za osvětlenými okny hospod, v jejichž průjezdech hluk, zpěv i harfy nebo houslí hlas. Jiřík všecko míjel, neohlížeje se a nevšímaje si lidí, které potkával.

Ale pak se maně obrátil po otevřeném oknu v patře úzkého domu, kdež někdo sedě na okně, hrál na loutnu a zpíval. Byla to nová píseň, kterou si všecka Praha rázem oblíbila, kterou doma z nádvoří často slýchal, neboť ji bez únavy zpívali pantátovi sladovničtí. Hrubě si jí jako sprostné nepovšiml; ale teď v náhlém dojmu naslouchal, jak příjemný baryton za průvodu loutny zpíval:

Ó hodinky loretánsky,
proč jste dýle nebily,
že jste mě s mou nejmilejší
tak brzo rozloučily —

Jiřík naslouchal dál, dokud se zpěv i jeho průvod za ním nesly.

Octl se na Malostranském náměstí, v jehož nároží k mostu a k Ostruhové ulici kmital se červenavý plamínek velkých svítilen. V podsíních kolem černo; nad nimi tu tam světlo v oknech novějších barokových i starých renesančních domů s malebnými štíty. Prostřed prostranství černala se dlouhá budova, profesní dům jezovitský s kostelem sv. Václava. V boku profesního domu nad několika menšími staveními při něm vznášela se k večernímu nebi spousta lešení nad začatou velkolepou stavbou kostela sv. Mikuláše, do polovičky vybudovanou.

Jiřík se ohlédl po dlouhé řadě osvětlených oken profesního domu, pozvedl oči do černého lesa trámů a prken na lešeních a krášel dál, už rychleji.

Kamenný most všechen v šeru; jen nalevo, pod sochou sv. Jana Nepomuckého kmitalo se pět červených plamínků a dál pod křížem mrkalo žluté světélko. Sochy vpravo vlevo nad pilíři, znamení a pomníky triumfu Říma nad českými nekatolíky, tyčily se temnem zastřené k večernímu nebi. Všední hluk na chodnících pod nimi zmlkl i pobožné písně žebravých studentů; krámce na mostě všechny zavřeny. Sousoší, sochy stály, linií splynulejších a měkčích, v posvátné tajemnosti, v hlubokém tichu, do něhož nerušivě šuměl jez a ztlumená nota dvojích houslí, patrně improvizovaný koncert studentský kdesi pod stromy na Kampě.

Jiřík, docházeje k Starému Městu, náhle se zastavil; mohutné sousoší naproti mu zarazilo krok. Ignác z Loyoly v mešním ornátě, monstranci vysoko nad hlavou, stál na kouli zemské, nad alegorickými sochami čtyř dílů světa, v nichž ve všech vládlo jeho dílo, řád jím založený. Jiří se té sochy v ten okamžik zalekl. „Hic stat, quo opem ferente Christiana in fide orbis stat –“ (...)

(......)