Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLI

Tomáš pospíchal příští neděle k Helence ještě víc nežli jindá; bylť žádostiv, aby uslyšel, jak bylo o té svatojánské slavnosti, na kterou musila. Nadál se, že sestra bude nechutě o ní vypravovat; než nebylo tak docela. Vycítil, že se jí ta podívaná líbila i muzika a zpěv; ale také on napjatěji naslouchal, když vypravovala o sólu lesních rohů, a jak také mladý pán si na něj vzpomněl a jak jí ukázal cestu. Nakonec však řekl zasmušile, kdyby jí raději na ty kejkle nevodili, a vzpomněl starostně na domov, na otce, a cože Kiš nejede –

Přijel s neděle a zase vyhledal Helenku. Sběhla v prudkém chvatu se schodů, když jí děvečka oznámila, že dole stojí nějaký žid a ptá se po ní. Lazar Kiš čekal u vrat. Přinesl pozdravení z Mezřiče, od babičky, od strýce, a také určitou zprávu o Machovcovi. Vypravoval, že v Mezřiči u strýce Klance se zastavil nějaký bratr, nějaký prý hodinář, a ten oznámil, že se Machovec na útěku schovával také u toho myslivce na Jičínsku a také u jiných bratří, a dlouho se prý skrýval, protože jej všude stíhali a bylo nebezpečno přejíti hranice. Teprve na podzim že dorazil šťastně do Žitavy, ale tam že se mu zpočátku zle dařilo, zvláště v zimě, protože si nemohl opatřit žádné živnosti, až pak k jaru dostal místo zahradníka u jednoho pána, že je zdráv, ale že pořád vzpomíná na ně, na děti, kdyby mohly z toho zajetí, že pro ně přijde a je vyvede, ale kdyby snad nemohl, aby byly přichystány, až by pro ně vzkázal nebo poslal.

Nejradostněji bylo Helence z té noviny, že měla jistotu o svém otci, že se zachránil a je v bezpečnosti. To však, že pro ně přijde, dotklo se jí temným znepokojením. Zalekla se na okamžik, aniž si hned uvědomila proč. Ale hned se zase těšila, jak se Tomáš zaraduje, až mu poví o pantátovi.

Zanedlouho musila zase na slavnost, na Boží tělo, nejprve nahoru na Hrad, k sv. Vítu, a zase v průvodu Šantrůčkové. Znovu žasla; opět uzřela nový svět, slávu nevídanou, nádheru oltářů plných zlata, planoucích voskovic, obrazů a květin, nádheru skvělého průvodu, kněžských rouch, panstva, vojsko v parádě, kočáry zlacené s premovanými lokaji, hajduky, koně v drahých postrojích. Nevzpomněla si na babičku v tiché sedničce ani na noční schůzi bratrskou v černém háji dvěma třemi lucernami chudě osvětlenou. Oslněna na to hleděla a jako zmámena se vracela, nesouc dva posvěcené věnečky, jeden staré paní Lerchové, druhý sobě. Musila si jej nechat a zavěsit si jej ve své komůrce. A nebylo jí to protivno. Věneček z polního kvítí, jaké také u nich doma rostlo, ji těšil a vypadal tak pěkně na zdi. –

Pak procesí za procesím. Celý týden je Praha měla. Ještě toho svátku druhé na Dobytčím trhu v kostele Božího těla, nazejtří u Matky boží Sněžné, v sobotu odpoledne na Hradě v Loretě, v neděli v Tejně, odpoledne u sv. Jiljí a na Malé Straně u karmelitánů, v pondělí u sv. Tomáše, v úterý u Sv. Jindřicha, ve středu u jezovitů blíže Kamenného mostu, ve čtvrtek ráno na Strahově a poslední téhož dne odpoledne u páterů hybernů.

(...)

(......)