Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XL

Po této neděli ve středu odpoledne před svátkem blahoslaveného Jana Nepomuckého zastavil se Jiřík Březina s houslemi pod paždí v domě U božího oka. Pospíchal, neboť se těšil na hudbu na lodích, které se měl poprvé účastnit. S Hubátiem si sjednal, že přijde sem a pak že se společně vydají do kostela sv. Kříže většího u cyriáků, kdež slavnost měla se začíti. V té nedočkavosti přišel o něco dříve. Hubátius nebyl ještě doma. Proto se zastavil u deklamátora Svobody. Zastal ho jak obyčejně bez paruky, v černé vlněné čepičce, s knihou v ruce. Usmívavě uvítal Jiříka, ale upřel na něj oči a na okamžik se odmlčel, když uslyšel, kam se Jiřík chystá. Pak jen řekl: „Tak, tak, musica navalis, musica aquatica.“ Když se ho Jiřík zeptal, nepůjde-li také si ji poslechnout, zakroutil hlavou a nějak s úštěpkem dodal:

„Tam bude jiné auditorium.“ Zahleděl se okamžik do prázdna, pojednou však se obrátil na Jiříka:

„Víte-li pak, panáčku, že tam u mostu bývala muzika už za starodávna, a ohně pálili, a to všechno ke cti a slávě ale jiného svatého, sic také Jana –“

„Kterého?“

„To jest, ten byl tenkrát u nás svatým, dnes už pravda není, dnes je kacíř.“

„Kdo?“ ptal se Jiřík zaleknut, tuše zase něco divného.

„Jan Hus.“

Jiřík s úžasem pohlédl na deklamátora.

„Nu panáčku, vždyť já povídám, co bývalo; tenkrát, před třemi sty lety, byl svatým v celých Čechách i tady v Praze, to byl svátek v kalendáři, v kostelích, to bylo vždycky šestého července a před tím svátkem, mám to z kroniky.“ Rychle pokročil k stojanu plnému knih a položil dlaň na široký hřbet jedné z nich. „Tuhle z té.“

„Jaká je to kronika?“

„Netištěná, psaná. A tu jsem se dočetl,“ a nachýliv se, pokračoval tišeji, jako by tajemství sděloval, „že u vigilii Mistra Jana Husa tady v Praze konšelé pálili oheň pod mostem a že na Mostecké věži trubači slavně troubili, a na bubny bubnovali, z hmoždířů stříleli, na mostě a taky od mlýnů proti Petřínu, a že bylo množství lidí na mostě i po březích, jako dnes bude.“

„To bylo kacířství,“ vyhrkl Jiřík.

„Nu, já povídám o starých časích. Tenkrát věřili, že byl mučedník.“

„Kacíř byl!“

Jiřík to rozhodně opakoval nemile dotčen tím, jako by deklamátor Svoboda chtěl srovnávat Husa se sv. Janem Nepomuckým, a pohoršen byl, že deklamátor na to kacířství Husovo nepřisvědčil. Temně cítil v tom nějaký tajný, tichý outok, zvláště když deklamátor opět se tak hradil, třebaže chlácholivě:

„Já jen povídám, co je v kronice.“

Jiřík už neodpověděl. Nastal okamžik dusného ticha. Vtom vešel Hubátius a hned jasněji zavanulo jeho veselostí, když si vzpomněl na starého Brixiho, jehož nové opus dnes měli hrát, a pojednou začal po něm; postavil se před Jiříka, a jako by se díval přes okuláry, spustil na něj:

„Tak ty chceš hrát mé concertum seu offertorium! A tak mně pověz, co je muzika. Tu mi hrej, můj papoušku!“

A hned měně úlohu, postavil se jako žáček a školáckým tónem si odpověděl:

„Muzika jest jeden kumšt.“ A v tom už byl zase Brixim; pohladil (...)

(......)