Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIX

Toho dne pozdě večer zemřela paní Dorota Kateřina Turková z Rosenthalu, rodem Payerová z Payersberku. Zhasla ještě dříve, nežli se stará paní Lerchová nadála. Pozejtří večer byl slavný pohřeb za světla dvacíti pochodní kolem rakve, za světla voskovic, jež neslo dvanáct párů mnichů, za průvodu bratrstev v pohřebních pláštích, za hlaholu zvonů, za zpěvu a za hlasů pozounů, tak jak si to nebožka již před lety ustanovila.

Březinova rodina i paní stará od Pražáků šli ji také vyprovodit. Helenka Machovcova zůstala sama ve velkém pokoji. Ale jen stará paní odešla, přiběhla děvečka oznámit, že dole čeká bratr. Helenka vyskočila od šití. Tomáš ještě nikdá nepřišel sem všedního dne a tak pozdě. Něco se stalo, něco nese; blesklo jí, že Lazar Kiš přijel a tentokrát že se stavil u něho. Jen bratrovi ruku podala a již se ptala najisto, přijel-li Kiš.

„Ne, nepřijel, ale pojď,“ vyzýval Tomáš chvatně a tlumeně, „do komory, můžeš-li. Musím ti něco říct a pospíchám.“ Byl patrně vzrušen.

Když vstoupili do komory, pokračoval rovněž tak rychle, že musí hned zase zpátky, v neděli že přijde na dýl.

„Co se stalo?“

„Dnes dopoledne jdu vinicí dolů,“ tiše vypravoval Tomáš, „a jak jsem přišel do otevřených vrat, stojí tam nějaký mužský, nějaký měšťan, vinař to nebyl. On na mne: ‚Pozdrav bůh,‘ a tak se usmíval a pak, znám-li nějakého mládence Tomáše, myslivcova syna, z Hradecka, že tu je na vinici. ‚To jsem já,‘ povídám. Ten soused hned ke mně a hned, mám-li také sestru a kde. Tak jsem mu řek, jmenoval jsem tě a kde jsi. Tu on sáh do kapsy, vytáhne malou knížku, okáže v ní obrázek a v něm otevřenou knihu, nad knihou srdce s třemi růžemi a meč v srdci zaražený, víš –“

„S takovým obrázkem jsme taky měli!“ zvolala Helenka, žasnouc čím dále tím více.

„A tak ten měšťan na mne, znám-li tu knížku, a já, že znám, že jsme podobnou měli. A on, chci-li ji. Já po ní hned sáh, divže jsem mu ji nevytrh z ruky. On se jen usmál a povídá, abych byl opatrný, že vím, co to je, abych byl tuze opatrný. ‚Pánbůh s námi,‘ povídá a odešel. Znenadání byl pryč. Než jsem se vzpamatoval, zašel za houštiny. Běžím za ním, ale už byl kus dole na cestě k městu. Nemohl jsem za ním, a taky mě napadlo, že to nechce. Kdyby to byl vinař býval, ani bych se tak nedivil. Po vinicích kolem Prahy je mnoho tajných našich, to jsem přeslechl. Ale ještě jsem se s žádným nesešel. Ve vinicích našeho pána není myslím žádný. Nebo se tak tuze tají, jsou přeplašeni, to jsem zaslech, jak je trestali, kde našli knížky nebo když je stihli v tajném shromáždění.

Nejvíc jezoviti je hlídají a pátrají po nich. Ve vinicích mají pořád dva misionárusy; jeden má vinice a vesnice tady na té straně řeky a druhý všecky vinice a vesnice za řekou, na druhé straně. Poslední čas sebrali mnoho knih a přeplašili bratry v noci, když konali pobožnost. To mně tyhle dny vypravoval jeden starý vinař. I kazatel sem přicházel, z Žitavy nebo Drážďan, to jsem taky vyrozuměl. Ale teď už prý tu dlouho nebyl, povídal ten (...)

(......)