Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVIII

Hubátius řekl jednou koncem zimy Jiříkovi, že Jiřík snad už přestane k němu chodit a že se pomalu přestěhuje k panu deklamátorovi. Řekl to žertem a směje se dodal, že Jiřík ještě bude také chodit do Židů a že bude domů nosit staré špargály. Jiřík se jen usmál a odvětil, že má deklamátor nejen mnoho knih, ale že si s ním také pěkně pohovoří.

A pak si už od něho knihy vypůjčoval. Deklamátor Svoboda sám se mu nabídl, a Jiřík s radostí přijal. První kniha, kterou mu ze stojanu knihami nabitého vytáhl, byla maličká, do hrsti, ale krásně tištěná v cizozemsku, v Lejdě, v knihtiskárně Elzevirské, s pěknou rytinou českého lva a znaků zemí Koruny české na titulním listě; byla to Pavla Stránského Respublica Bohemiae.

„Tu si přečtěte, panáčku, vzácná kniha, ta je má outěcha, tu jsem už kolikrát přečetl. Kdo ji napsal, nebyl sice katolík, z toho si nic nedělejte, ale byl pravý, dobrý, starý Čech. Z té knížky se mnoho dovíte, jak u nás bývalo, jinak než za našich časů; to, milý panáčku, když se páni stavové dali vynajiti nahoře na Hradě v zemské světnici, to nebylo jen, aby poslušně vyslechli císařské postuláty, jak je z Vídně vzkazují jako dnes, to ne, a taky německá řeč tam nepanovala, ani u nás v zemských deskách.“ Suchý, jako uvadlý mužík pošoupl černou vlněnou čepičku, upíraje na Jiříka modré své oči. Vtom se k němu nahnul, a jako by mu tajemství svěřoval, tlumeně dokládal:

„Kdybyste se podíval k nám, do zemských desk, na staré zápisy, to je všechno česky; ale teď, to byste se podivil, jak se německá řeč rozlízá. Německých zápisů i kšaftů pořád přibývá, milý panáčku, och, přibývá, já to vidím.“

Jiříka, jenž se o zápisy do zemských desk nikdá nestaral, překvapil ten povzdech.

„Ano, ano, divíte se, panáčku. A když ono se nic neví a zapomíná se, a jak, a to je to nejhorší, a páni stavové nedbají. No když ve Vídni u dvora všecko po německu, tak panstvo taky tak. A už nejen veřejně, ale i mezi sebou začínají všecko po německu, ti mladší nejvíc. A pak, milý panáčku,“ a zase přitlumil hlas, jako by něco tajemného svěřoval, „je naše řeč ve Vídni Rebellensprach, rozumíte-li, Rebellensprach, to pořád nemůžou zapomenout, jak se české panstvo před sto lety vzbouřilo. Rebellensprach – A tak páni a kdo se chce zachovat, no, rozumíte. A co jsou Němci a cizozemci, ti pak naši řeč teprve odstrkují.“ Chtěl se obrátit ke stojanu s knihami, náhle však se zastavil a zase přistoupil k Jiříkovi.

„A tohle exempli gratia, připadlo mně, jak se zapomíná, to vám povím, to mám taky od nás z desk. To mně dal, není tomu dávno, asi čtrnáct dní, dal mně pan registrátor Ramhofský přečíst psaní, z Brna bylo, poslal mu je nějaký Schellenberger; skrze tohoto Schellenbergra žádal urozený pan Salava z Lípy, ten, co měl před pěti lety náramnou starost o ten pragmatický zákon, aby ho moravští páni stavové uznali, myslím, že tam také všichni pro něj nehořeli tak jako u nás, příkladně pan hrabě Špork, povídá se, a jiní,“ to zase zašeptal, „no, abych nezamluvil, (...)

(......)