Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVII

Jeden čas se podobalo, že Florián Mariánek připíše Březinova filozofa do rejstříku svých nebožtíků a že mu bude obstarávati pohřeb. Než nestalo se tak. Jiřík se vytrhl smrti, ale zápas ten ho zkrušil. Byl všechen vysílen. Královský zemský fyzikus doktor Globic uznal, že jeho mladý pacient nenabude sil z lahviček od Zlatého noha, a kdyby mu jich sebevíce předepsal, nýbrž že nesmí zůstat ve svém pokojíčku, že musí ven na zdravé povětří.

Porada dobrá a pomoc snadná. Pan starý Březina měl pod Žižkovem tři vinice. Jednu z nich, Ventryšku, koupila před léty paní stará u Pražáků od mnichů cyriáků kláštera sv. Kříže většího za 1200 zlatých a dala ji později své dceři, pak matce Jiříkově, jako část věna. Druhé dvě vedle sebe, jen plotem oddělené, rozkládaly se opodál. Ve větší z nich měl Březina jako mnohé z bohatých pražských rodin lusthauz, letní příbytek. Probělával se nejvýše nad vinicí na nevysoké terase, k níž vedlo několik širokých kamenných schodů. Skládal se ze dvou stavení, z přízemního staršího, původního, a z nového, z patrového pavilónu, který dal před několika léty pan starý Březina v boku přistavět. Bylo to stavení úpravnější, s plochými sloupy při zakulacených rozích, s bohatými římsami nad okny, s lomenou šindelovou střechou s malebným vikýřem o kulatém okně. V přízemí pavilónu přistavěna veranda, po jejíchž pilířích a nad jejich oblouky plazilo se révoví. Stranou zahrádka, křoviny a za pavilónem houšť malinových keřů. Sem se vydal Florián Mariánek jako ubytovatel a řídil tu všecku úpravu, sem pak ubíral se také jako průvodce pozdravujícího se filozofa, když jej sem v nosítkách nesli úzkou stezkou, zelenou vinicí vzhůru. Nahoře u lusthauzu čekala stará kuchařka a teď také ošetřovatelka, z Prahy sem napřed vyslaná.

Když Jiřík vystoupil nad posledním schodem terasy z nosítek, zadíval se vpravo na starý, ohromný dub jarně zelený, stojící osaměle opodál. Pohleděl na jeho rozložitou korunu i na lavičku opřenou o jeho drsný, rozoraný kmen. Bylo to jeho zalíbené místo již od chlapeckých let. Ale teď mu věkovitý dub, o němž slýchával, že pamatuje Žižku, že tu již stál, když tu Žižka dál na kopci bojoval a Němce na hlavu porazil, dal vzpomínku i na Tomáše, mladého vinaře, jak tu troubil na lesní roh veselou, hlaholivou fanfáru. A s Tomášem zjevila se mu i Helenka.

Už dlouho jí neviděl, od té chvilky v babiččině zahrádce. V horečném blouznění z počátku nemoce často se mu zjevovala; pak když mohl spravovat a řídit své myšlenky, myslíval na ni dlouhé chvíle; vzpomínal, vracel si okamžiky, jež zůstaly mu nejhlouběji v mysli, jak s ní poprvé kráčel ze Staroměstského rynku, jak se s ní shledal v Jezovitské zahradě, jak ji zastal samotnu ve velkém pokoji sedící u šití, jak by se byl na ni díval a díval, – a v tom její hlas se mu zachvěl, když ho žádala (tam v Jezovitské zahradě), aby s ní dál nechodil – Tak na ni doma myslíval. A tady, jen sem vkročil, zatanula mu s bratrem na mysli a šla s ním od starého dubu přes práh (...)

(......)