Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Pan Lhotský šel pozdě spat, ale časně vstal a vypravil se na hon. Málomluvný, vážný myslivec v zelenavém kabátci širokých výložků u rukávů, opásaný tesákem, v černém prostém klobouku třírohém, ve vysokých botách čekal už pod utišeným topolem, pušku za řemen na rameni. S ním tu stál jeho Tomáš, výrostek šestnáctiletý; kromě pušky měl ještě brašnu. Pan Lhotský, čilý a čiperný, svěže zardělý, v zeleném kabátě, sotva k nim došel a již se ptal, no tak co Helenka, co říkala, měla-li radost z obrázku a pentliček. Myslivec palcem potáhl řemen své pušky, pohodil ramenem, a pak, že děkuje, že Helena měla radost a že teď, když odcházeli, rovnala si ty pentličky a prohlížela.

„A co obrázek sv. Jana –“

„Ten si už pověsila –,“ a hned se ptal, kam půjdou, kam urozený pán poroučí. –

Když byli dávno ze dvora, ukládal po snídaní šafář, jak mu pan regent poručil, do široké nenatřené skříně, stojící na síni vedle dveří do kanceláře, sedlo a řemení z Prahy přivezené. Správce Čermák stál u něho a prohlížel si nádherný postroj. Šafář chválil, obdivoval se, správce mlčel, až pak pojednou, když šafář poslední kus zavěšoval, usmál se a řekl s ouštěpkem:

„Na tomhle řemení by si psi nepochutnali.“ A odešel do kanceláře.

Byla to narážka na příhodu, která se stala panu Lhotskému před léty, když ještě byl samostatným pánem, když ještě panoval na svém dvoře v Mastech. Měl tu málo koní a málo skotu, málo ovcí a vepřů, a ještě všecko hubené, málo obilí na sýpce i málo píce; měl tu všeho málo, jen dluhů mnoho a psů honicích.

Tenkráte stalo se, že jednou v zimě večer přijel na své karetě nějaký císařský hejtman se svým sluhou do mastského dvora. Jel někam do Rychnova nebo kam; než kočí za hrozné vánice sněhové zabloudil a tak se dostali divnou náhodou až do Mast, do dvora. Pan Lhotský přijal hejtmana velmi laskavě, nabídl mu nocleh, pozval jej k večeři, a pak, aby host měl nějakou kratochvíli, zahrál si s ním v karty. Tu kratochvíli hejtman draho zaplatil; prohrál, a znamenitě.

Záhy zrána jej Lhotský probudil, poněvadž hejtman chtěl časně odjet. Ale když už na cestu připraven seděl s hostitelem u snídaně, přišel kočí a ošívaje se oznamoval, že nemohou dál, že nemůže zapřáhnout, že, no, že hladoví psi páně dobyli se v noci z psince a ohlodali, okousali všecko řemení lojem namazané (viselo pod stříškou u konírny), všecko okousali a místem i přehryzali.

Hejtman klel, pan Lhotský se zlobil, že není možná, že jeho psi, jak by mohli – Než přesvědčil se, že tomu tak, a nezbylo než poslat do Podbřeží pod Skalku pro žida, jenž byl trochu řemenářem i sedlářem, a čekat, až řemení spraví. A tu pan Lhotský, aby zkrátil hejtmanu mrzuté čekání, prý mu zase nabídl, aby si hodili barvičku, ale hejtman se prý po čertech pěkně poděkoval.

To byla ta příhoda, o které Matěj Čermák v Dobrušce po kostele v hospodě vypravoval, kdy ještě nebyl na Skalce správcem, a na kterou si teď vzpomněl, když viděl nádherné to řemení lesklé, mastnotou nenamazané, nýbrž stříbrem (...)

(......)