Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Lustr v jídelně nerozsvícen; čtyři svíčky ve dvou svícnech hořely na velkém stole bělostně pokrytém, na němž mdle pobleskovaly cínové mísy a talíře. Pan Lhotský a slečna Polexina seděli v starých křeslech kolmých lenochů, modrým suknem potažených. Na velké dubové kredenci, plné cínového a majolikového nádobí, u níž stála Helenka myslivcova, hořely dvě svíčky. Tu jasno; v pozadí kolem velkých zelených kamen s krancly^[7] příšeří. Rovněž na obrazy nad dubovým táflováním nepadalo plné světlo, na několik krajin na plátně se zčernalým, hustým stromovím a na jeden „landšaft marinářský“, z něhož nejjasněji vyrážely zežloutlé, někdy bělostné plachty korábu v bouři. Na stěně proti dveřím visel samojediný obraz, na plátně malovaný kontrfekt nebožtíka císaře Leopolda I. v alonžové paruce.

V celé komnatě, v jejím nábytku, v obrazech, ve všem ještě sedmnácté století; a ti dva, starý zeman a stará slečna Mladotovna, také ještě z něho. Hodili se do té komnaty nezcela svým oblekem, zcela však většinou svých let, svým vychováním a smýšlením.

Panu Lhotskému po cestě chutnalo, ale také chutě vypravoval o své cestě, o Praze. Rozumí se, že především o korunovaci a přitom o hloupém titulárním kalendáři, jak on, Lhotský ze Ptení, byl o holdování stavů a jak políbil Jeho Majestátnosti ruku. A dál vypravoval, jak si to cestou urovnal na první hovor; nedodržel však ve všem, neboť připlítaly se mu novinky, o kterých nemohl pomlčet. Tak omlouvaje, že se nedostal ani do štiftu šlechtičen, ani do kláštera voršilek, vytasil se hned, že zato navštívil bratrance slečnina, že on, bratranec, Ferdinand Antonín (byl pán na Ostředku a Souticích), kupuje v Praze dům, veliký dům, že ho jistě koupí, nemá-li ho již, veliký dům se zahradou na Dobytčím trhu, ale jaký dům, dost prokřičený.

„Ano, prokřičený,“ opakoval, když slečna s úžasem k němu vzhlédla. „Mnoho se o něm povídá, čertův dům, straší tam, jistě prý straší. Před dávnými časy tam ostával veliký čarodějník, doktor Faust, ten se čertu zapsal; však ho pak čert také odnesl a zrovna z toho domu na Dobytčím trhu, stropem s ním vyrazil. Díra v tom stropu ostala, jistě ostala, a slyšel jsem, že tam je dosud.“

„A straší tam?“ ptala se slečna tišeji.

„Jak by nestrašilo, straší. Proto tam žádný nemohl dlouho vydržet.“

„A že by Ferdinand –“

„Všechen zapálený. Půjde tam, nadmíru se mu líbí, a pak, odpusť pánbůh, on prý také tak trochu alchymikus a těm čertovinám se jen směje. A ještě si mne zve, abych jej tam navštívil, že mně dá zřídit krásný pokoj. Pěkně děkuji, snad ten toho čarodějníka. No, nejsem zajíc, ale na tu noc tam bych se zrovna netěšil.“–

Z Faustova domu zase na Hrad, k sv. Vítu, ke korunovaci. Slečna poslouchala všecka zaujata, napjatě. Větru a stromů, jež pod okny ve svahu ze tmy chvílemi hlučněji zašuměly, jako by neslyšela, a na Helenku zapomněla. Ta čekala u kredence na rozkazy a na to, až bude třeba talíře vyměnit, do sklenic nalít. Stála tiše jako myška a poslouchala jako zapomenutá, (...)

(......)