Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXXIV

Na Skalce vše po starém, v obyčejném pořádku a klidu; jen v říjnu minulého roku 1727 způsobila pohnutí zpráva, kterou přinesl Lazar Kiš z Prahy, že Tomáš, syn myslivcův, utekl z vinice s nějakým Žitavákem, že není po nich ani stopy, že tou dobou jistě je za hranicemi. Zpráva ta dotkla se zvláště regenta panství, starého pana Lhotského ze Ptení. Své neteři, slečně Polexině, řekl ne bez výčitky: „Tak vidíš, Polexino, že by bývalo líp, kdyby byl ostal tu; myslilas, že se v Praze obrátí, a tu máš –“

„Ale to děvče, Helenka, pane strejče, neprchla, ta se opravdu obrátila, tu jsem zachránila.“

Dlouho však se tím stará slečna nemohla hájit a těšiti se.

V létě roku 1728 přijel na Skalku synovec Antonín Josef Mladota ze Solopysk se svou manželkou, s „paní hrabinkou“, a ten za příležitosti si vzpomněl a pověděl, že měl do své poddanosti zase přivésti a proč dceru bývalého myslivce Machovce, tu, co tetě sloužila za komornou, že již bylo všechno s tím sládkem sjednáno, že ji chtěl slečně tetě sem zase poslati, ale vtom že to děvče uteklo, tatík že si pro ni přišel odněkud ze Saska. Slečna Polexina žasla, trnula. Pan Lhotský chtěl jí s úštěpkem říci: „Vidíš? Nač jsi ji poslala do Prahy, a teď –“ Vida však její zklamání a nesnáz, pomlčel.

Zato správce Čermák spokojen, ve škodolibé radosti odfoukl si jako loni, když uslyšel o Tomášovi, a regentovi s úsměškem v duchu pověděl, tak že to vidí, komu tak přál, a teď že slečna se také přesvědčila, jaká to rota kacířská, lutrijánská ti Machovcovi.

Pan Mladota s „paní hrabinkou“ odjeli začátkem podzimu. Na Skalce se ztišilo a zase vše po starém, v obyčejném pořádku a klidu. Také letos jako každého podzimu zastavil se na Skalce žebravý mnich z králického kláštera, hubený, přibledlý, zapadlých tmavých očí, ten, jenž požíval zvláštní přízně správce Čermáka. Tentokráte jej mnich překvapil tím, jak vstupuje pozdravil. Hned jak práh překročil, položil obě dlaně na prsa a obrátil oči vzhůru, což jindá dělával, jen když vyslovil nějaké svaté jméno nebo něco zbožně jímavého. A teď zrovna u prahu tak ruce položil a se zbožnou vážností pozdravil:

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

Hned taky oznamoval, a radostně, tak že se teď bude pozdravovat, to že je to nové, krásné pozdravení, teď že se již nebude říkat „pozdrav pánbůh“, „zdrávi byli“ nebo „zdař bůh“, ale „pochválen buď“ a na to že se odpovídá „až na věky amen“, jak to nedávno nařídil Svatý otec, jinde že se tak už pozdravuje, tady že se to teprve začíná, ale to že bude všeobecné, arcibiskup že vydá o tom nařízení. Správce na ně nečekal. Hned jak mnich odešel, sám tak pozdravoval a přísně poručil čeládce, aby také takové pozdravení dávala –

Zima uhodila, sněhu napadlo, dráb přinesl po vánocích z města jako každého roku „Nový kalendář hospodářský a kancelářský – – od jednoho umění hvězdářského obzvláštního milovníka pilností na horizont český a jiné okolní krajiny a země sepsaný – – na rok Páně, jenž jest obyčejný 1729“. Správce hned (...)

(......)