Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXXIII

Jiří nepustil z mysli to, co Hubátius mu řekl, že deklamátor Svoboda snad ví, kam Helenka odešla, kde je. Z toho pokušení, aby sám se k deklamátorovi odvážil. Váhal však, rozmýšlel se a zas uvažoval, jak by se k němu dostal, aby Hubátius o tom nezvěděl. Pak náhodě vše odevzdával; dvakráte zašel až k domu U božího oka, kdyby tu deklamátora snad potkal. Než nedočkal se ho. Když přicházel potřetí, bylo koncem srpna, pozdě odpoledne, zahlédl, že Hubátius právě vykročil z domu. Jiří se v ten okamžik rozhodl. Vešel, rychle stoupal do známých schodů, rozčilen se zastavoval, váhal, pomýšlel, jak to říci, a co pak, kdyby deklamátor jej odbyl, proč se na něj obrací, co on –

Tak došel na poslední schod. Vtom vykročil deklamátor z bytu. Ustoupit nebylo již možná. Deklamátor užaslý hleděl na Jiřího, jenž mlčky pozdravil.

„Ach, ach, pan Březina,“ prohodil deklamátor nejistě, „pan Hubátius myslím odešel.“

„Jdu k vám, pane deklamátor.“

„Ke mně? Ke mně?“

„Chtěl jsem se optat –“

„Medle, načpak –“

„Přítel Hubátius se už taky ptal,“ začal nejistě Jiří.

Deklamátor začal nervózně poškubovat svým kabátem na prsou.

„Prosím vás, pane deklamátor,“ znělo to vroucně i smutně, „nemám pokoje, rád bych věděl, kam odešla Helenka myslivcova, s kým –“

„Helenka, Helenka – A to – a to přicházíte ke mně? Co já, jak já –,“ dodal prudčeji.

„To mne souží, ta nejistota,“ povzdechl Jiří, „jen to kdybych věděl, kam odešla, musila-li, a s kým.“ Úzkost třásla se v těch slovech i v jejich tónu.

Deklamátor ji cítil; zadíval se na něj, v modrých očích jeho svitlo soucitem. Mlčel, váhal, zase potáhl zkrátka a prudce kabátem na prsou; ale pak mírně, jako jindy s Jiřím hovoříval:

„Je to neštěstí, pane Jiří, rád bych, ale člověk aby se pro každé slovo třásl.“

„Pane deklamátor,“ vpadl Jiří vzrušeně, „přede mnou můžete všechno říct. Víte-li, prosím vás pro všecko, žádný o tom nezví, žádný!“

„Co bych mohl říci, nežli to, že když její bratr přišel k otci sám, bez ní, loni, víte, že otec, jistě horlivý ve své víře, neměl pokoje, nechtěl jí tu nechat, nemohl, že si pro ni přišel a odvedl ji.“

„Kam, do Žitavy snad –“

„Vy jste to řekl; myslím, že tam, jistě, zaslechl jsem, tam. Ale pospíchám, pane Jiří, spánembohem.“ Vykročil, než vtom se zas obrátil. „To jistě víte, že jsem knihy prodal, musil, to víte, och, a víte-li taky o tom, kdo jich mnoho koupil, Stránského a ty ostatní, prosím vás, aby je měl rád, rád, a že mu děkuju; ten je bude doufám opatrovat a hledět si jich, spánembohem.“ A již byl na schodech.

Jiří stál na šeré síni. To o knihách převanulo; jen na to myslil, co deklamátor řekl o Helence. Odešla, musila, odešla tak, jak se domýšlel. Deklamátor to neřekl naplno, ale je to jisté, jisté. Helenka se již nevrátí, nemůže, a je zase mezi těmi bludaři –

Zkrušen vracel se od Božího oka. –

Tou dobou byl P. Mateřovský „pražský“ ve své cele v koleji u sv. Klimenta zabrán do ětení. V pokoji málo světlém šero pojednou rychle houstlo, neboť (...)

(......)