Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXXII

Když Jiří nazejtří ráno otvíral okno svého pokoje, postrčil přitom knihami tam ležícími; přitom si všiml, že v jedné z nich je zastrčený nějaký obrázek. Nevěděl o něm, a proto rozevřel knihu, aby se podíval. Nepamatoval se na něj ani na to, že by jej byl sem uložil. Jak jej zase dával do knihy, zahlédl, že na jeho zadní, prázdné straně jsou psané řádky. Podíval se, začal číst, a již četl, četl; úžas z těch řádků, úžas, leknutí. Nevěřil, četl zas. Zraky uvázly na řádku: „teď přišel otec, musím s ním –“ Její otec, kacíř! A zas ulpěly na začátku. „Chtěli mne poslat zas na Skalku –“ Je to od Helenky, je; a toto: „Co jsem řekla na zahrádce, je pravda –“

Helenka to psala. Obrázek se chvěl v jeho rukou jako lupen. Navždycky ji chtěli dostat z Prahy, pantáta; a teď navždycky odešla. Kam – Do ciziny, jistě, když pro ni přišel otec. Do luterské země ji zavede. To je tady v lístku: „Vy mně neodpustíte –“ Zaúpěl, sklesl na židli, obrázek v ruce. Hleděl strnule na jeho řádky, ale již nečetl. Uhodily, a uhodilo pomyšlení, kterak se obrázek sem dostal, že Helenka jej přinesla, že tu byla nablízku, tady u okna, tady. Mohl ji uvidět, mohl s ní promluvit, a ona nesměla, tajila se – Ach ten vzlyk, který včera večer z réví zaslechl a který se mu pak v tichu večera i tady ozval, na který nemohl zapomenout –

To Helenka zaplakala skrytá v réví. Viděla ho, ale nepřihlásila se; zaplakala, ale i pláč přemohla. Tak se s ním loučila, tak odešla. A tak blízko byla! Kdyby byl jen pokročil přesvědčit se, odkud to vzlyknutí, byl by ji uviděl. Och, och – A on šel nedbaje dál, pryč. Tak ji tam nechal – V kruté lítosti zastřel si dlaněma tvář.

Tou chvílí vstoupil do lusthauzu pan starý Březina. Paní Březinová se lekla, cože v tak neobyčejný čas přichází a tak neklidný, jak bylo zřejmo z jeho tváře.

„Kde je Jiří?“ bylo jeho první, když vstoupil.

„Ve svém pokoji.“

„Jistě? Viděli jste ho teď ráno?“

Paní Březinová žasla, nechápajíc.

„A kde by byl? Lyzla byla u něho před chvílí, říct mu, aby šel k snídaní. Ale on vzkázal, že nepřijde.“

Pan starý si vydechl:

„Tedy ne.“

„Co, pane –“

„Myslil jsem, že tu není, že prchl.“

„Prchl, Jiří! Prosím vás –“

„S tou –“

„S Helenkou!“

„Ta je pryč, utekla.“

I vypravoval, už klidnější, ne však klidný, že dnes ráno přiběhla Šantrůčková oznámit, že to děvče myslivcovo, co bylo u ní, zmizelo. Vypravovala, že šla pozdě odpoledne navštívit nějakou známou, že se zdržela a vrátila se až večer. Děvče, pan starý neříkal už Helenka, mělo být doma a hlídat, ale doma nebylo.

„Šantrůčková myslila, že odběhla k nějaké známé, proto čekala, pořád čekala. Ale když se děvče nevracelo, dostala strach, proto však přece nepřišla ohlásit, co se stalo. Čekala, až přijde muž, a bála se taky. Podstarší, dopilkuba, přišel až po jedenácté v noci, a když mu Šantrůčková řekla, co je, obořil se prý, snad že by nešla mne o půlnoci burcovat, a co by to taky bylo platno, kde v horoucích peklích to děvče teď v noci hledat, a čert (...)

(......)